Hrdost nebo pýcha

Hrdost. Pýcha. Dvě vlastnosti, kterých se člověk zřejmě nikdy nezbaví.  Obě jsou založené na stejném pocitu, ale zatímco hrdost nás může posunout dál, tak pýcha předchází pád.

Od počátku lidstva, kdy v člověku začali vznikat emoce, začal se s nimi stotožnovat. A tyto emoce ho zcela ovládly. Místo, aby vše, co se děje, bral jako události, které se jen staly, začal se s nimi stotožňovat a následně i ovládat.

Hrdost. Od nepaměti nadmíru využívaná emoce. Pocit něčeho vyjímečného. Jsem hrdý, že jsem postavil dům. Jsem hrdý, že jsem zasadil strom. Jsem hrdý, ze jsem zplodil dítě.

Pýcha. Povýšená hrdost. Jsem pyšný, že jsem postavil dům. Jsem pyšný, že jsem zasadil strom. Jsem pyšný, že jsem zplodil dítě.

Dokážete v předchozích větách pocítit ten rozdíl? Ze slov samotných možná ne, ale na následných činech to poznáte rozhodně.  Vezměme si příklad. Celý vesmír se neustále vyvíjí a vyvíjí se neustále celé lidstvo. Lidstvo se v průběhu tisíciletí dostalo do situace, kdy je rozděleno na národy a tyto národy jsou dnes uzamčeny v pomyslných čarách zvaných hranice. Každý národ má svou historii, kterou si cení. A tuto historii uzavřel ne do své paměti, ale uzavřel je do těch pomyslných čar. Hrdost k příslušnosti k národu se změnila  v majetek. Tohle je naše země. Tu jsme si vybojovali.  A nikdy a nikým si ji nedáme vzít. A tady se hrdost z příslušnosti změnila v pýchu z vlastnictví  kousku, čeho vlastně?  Dnes to tady je, zítra to tady být nemusí. S jakým kouskem země se pak budu ztotožňovat? 

Celým světem hýbe proces globalizace. Lidstvo se dále rozmnožuje. Obyvatelné pevniny bude ubývat. Lidé se stěhovali, stěhují a budou stěhovat. A představa, že  na svých hranicích postavime ploty a děla, to už tu přeci mnohokrát bylo. A nikdy to nevydrželo, na věčné časy je jen dočasnost. 

Člověk by neměl zaměňovat hrdost za pýchu. To se děje dnes a denně. Ve všech oblastech lidské existence. Je třeba se změnit z lokálního na globálního. Tímhle směrem lidstvo kráčí. 

A tady trochu zavítám do Bible a k Židovskému národu. Víte, tohle je vlastně první případ globálního národa. A vytvoření vlastního státu byla chyba. Po staletí žili roztroušeni po celém světě, ale zachovávali si svoji víru, svoje tradice, svoji rodinu, svůj národ. A trpěli. Ale vydrželi. To je hrdost.

Jenže podlehli klamu výroku z Bible, kde jim Bůh dá Zemi zaslíbenou. Kde budou vlastnimi pány a nikdo jim do toho nebude kecat.  A  tady to špatně pochopili a vykonali. Zemí je myšlena celá planeta a ne jen nějaký kousek pouště. Tady se stali pyšnými. Tady se opět odchýlili od Božího záměru. Od Božího záměru ukazovat cestu. Cesta člověka není lokální, ale globální.

Takže, když dnes slyším, jak jsme hrdi na to, že jsme češi a tuhle zemi jsme si vybojovali a budeme ji bránit se zbraní v ruce, tak jsem smutný. Hrdost z příslušnosti k národu se stala zničující pýchou. Bohužel jsou touhle pýchou ovládány všechny národy světa.  Je snad pomyslná čára na zemi tím nejdůležitějším indikátorem národa? Ne. 

Lidstvo je neustále na cestě, stejně jako vesmír. Nikdy nedosáhne svého cíle. Cíle se mění v průběhu věků, cesta zůstává stejná. 

Cesta je štěstí, ne cíl. A pokud na této cestě zůstaneme hrdi na svou příslušnost k lidstvu, jehož je každý jedinec součástí, bude to jen dobře.