Každý jedinec je součástí celku. Každý však ten celek vnímá jinak. Jak by měla fungovat EU. A co bychom měli obětovat pro její zachování? Musíme se rozhodnout. Buď samostatné státy s hranicemi nebo jednotná Evropa bez hranic.
Volby do EU jsou za námi. Teď vše utichne, protože v parlamentu začne boj o posty a tím i o vliv a o peníze.
Co ukázaly volby? Jaké je skutečné postavení EU v současnosti?
Odpověď je jednoduchá. EU je ve stavu klinické smrti. Krásný záměr o společném mírovém soužití v Evropě tvrdě narazil na ekonomické zájmy jednotlivých zemí. V čele států jsou sice většinou tzv. proevropští politici. Tito lidé však nejdou do Evropy žít v jednotě se všemi v dobrém i zlém, ale jdou s úsměvem na tváři s myšlenkou : Urvat co se dá. V mnohém to připomíná situaci, kdy všichni chceme novou dálnici, ale kdekoliv jinde jen ne kolem mého domu. Chceme pouze výhody. Nechceme nic obětovat pro ještě lepší budoucnost. Jenže bez bolesti není radosti.
Evropané tvrdě pracovali na své vizi Ráje. A teď se cítí být Bohem. Bůh 6 dnů tvořil a sedmý den odpočíval. A Evropané teď již chtějí jen odpočívat a užívat si. Ať za ně pracují přistěhovalci či roboti. Vždyť už pracovali dost. A zde začíná kolaps civilizace. Zbudovat něco je dřina. Jenže udržet to je mnohem tvrdší.
Volby do evropského parlamentu jednoznačně ukázaly, že Evropě chybí nový skutečný evropský vizionář. Současní politici jen zastupují zájmy jednotlivých zemí. O tom byla předvolební debata. Jen o tom, co chceme. Nikdo neřekl, co jsme ochotni pro jednotnou Evropu obětovat. V Evropě by měla vzniknout celoevropská politická strana. Napříč všemi zůčastněnými zeměmi. Strana, která bude zastupovat evropana z kterékoliv země. A to chce skutečně člověka vizionáře. Jenže ten tu zatím není. A tak se chováme jako supi, kteří se slétli na kořist zvanou EU. Všechno dobré pro tu mou Zemi. A všechno to, co mi nevyhovuje, těm ostatním.
EU lze také nazvat manželstvím na zkoušku. V každém manželství musíte dělat i věci, které jsou Vám nepříjemné, ale pro společný život jsou nutné. Na počátku byly růžové optimistické brýle. Pak přišly ty černé, realistické. A život v realitě každodenních starostí obyvatelé Evropy nezvládají. A tak hledají opět útočiště ve vězení jednotlivých států a zakrývají se vlajkami svých zemí a s radostí křičí něco o národní hrdosti. Tahle země patří nám. Nikomu ji nedáme. A budeme se rvát do posledního muže. A opět postavíme na hranici ploty z ostnatého drátu.
Když jsme v listopadu 1989 všichni volali: Kdo, když ne my, znělo to krásně. V jednotě je síla. Jenže pak jsme se za to MY schovali a říkáme: Ať to udělá ON. A proto je třeba to zvolání změnit. Ne, Kdo, když ne MY, ale Kdo, když ne JÁ.
A o tom je i budoucnost Evropského společenství. Zrušení hranic, jednotná evropská vláda, jednotné daně, jednotná armáda, jednotná policie. Ano, je to politický systém USA. Ale jedině tak, lze dosáhnout jednoty různých národů. Federace evropských států. Neříkám národů, protože příslušnost k národu a národní stát vymezený čarou na zemi jsou rozdílné pojmy.
Děkuji
S pozdravem
Petr
