Aneb Normální je nepít. ČT v rámci spolupráce s ministerstvem zdravotnictví připravila reklamní projekt Normální je nepít v rámci boje proti požívání alkoholu. Vrcholem bylo uvedení filmu Josefa Formánka Úsměvy smutných mužů.
Knihu jsem nečetl a když se pan Formánek stal obletovanou celebritou po vydání této knihy a měl všude rozhovory, ani jsem neměl zrovna moc chuti tuto knihu číst. Přesto jsem se do sledování filmu pustil a nebyl jsem zklamán. Proč? Pokud je film natočený podle této knižní předlohy, tak se, dle mně, řadí do kategorie knih a filmů z Červené knihovny. O mně: 30 let v alkoholovém oparu, dvě sebevraždy, pobyt v léčebně. Snad dostatečná kvalifikace pro napsání názoru na téma a obsah tohoto filmu. Nebudu se zabývat místem děje, pouze tápu. Je to klasická léčebna nebo komunitní pobyt? Zažil jsem zřejmě jinou léčebnu. Ale beru autorovu vizi pro místo děje. Při pohledu na lékařské koncilium jsem si ihned vzpomněl na podobné koncilium ve filmu s Vladimírem Menšíkem Tažní ptáci. Pokud se týká samotného děje? Ano, jsou zde ukázány některé příběhy autorových souputníků z léčebny. Ale to zároveň rozmělňuje celý děj a více individuálně rozpracovaný psychologický rozbor jednotlivých aktérů. A v tom se i částečně ztrácí vnitřní souboj autora jako hlavního hrdiny. Je to, dle mne, opravdu psáno stylem Červené knihovny, aby dose tobře četlo, aby si u toho mnozí poplakali, aby se to dobře prodávalo. I když jsou to smutné příběhy, tak se jednotliví aktéři ve filmu vytrácejí a stávají se jednou beztvarou hmotou. Ptal jsem se přítele z léčebny, se kterým udržují trochu kontakt, co mu z filmu zůstalo v hlavě. Řekl mi, že nic. Kromě toho, že Jarda Dušek je celý Já. Takže nevím, co zůstalo po shlédnutí filmu z děje v hlavách skutečných alkoholiků. Mně také nic moc. Děj jen plyne a nic zásadního. Jen realita a žádná hlubší sonda do duše alkoholika. V tuto chvíli musím říci, že tento film je o hodně níž v sondě do duše a života alkoholika než opravdu TOP filmy: Ikarův pád a Tažní ptáci s Vladimírem Menšíkem nebo Jako jed s Josefem Vinklářem. A za mne, pokud by ČT opravdu chtěla uvést vynikající sondu do duše a života alkoholika, tak bych, aspoň za sebe, byl hodně rád, kdyby zakoupila a uvedla film Leaving Las Vegas s Nicolasem Cagem. Vynikají film a geniální herecký výkon. Viděl jsem ho. Bohužel ho na YT nemůžu najít volně ke stažení, jsou tam pouze trailery. A na placených kanálech nevím, tam jsem nehledal. Takže ČT či jiná televize, i soukromá, máte možnost. Ten film je....... . Ale abych celý film nepotápěl. Během filmu zazněla jedna opravdu TOP myšlenka. Víte, v mnohých filmech o ničem se stane, že tam zazní věta, která se vymyká celému filmu. A v tomto filmu je to stejné. Nebudu ji zde prezentovat. Teď si opravdu počkám na příspěvky v diskusi, zda se tam objeví. Doufám, že ji tam nepošle Marek, se kterým jsem o tomto filmu vedl debatu. A také ji tam neviděl a neslyšel. Tak jsem mu ji řekl. Jsem zvědav na ostatní diváky. Ať už závislé či ne. V některém z příštích článků bych se k tomu vrátil.
Jinak pane Formánku, přeji vše nejlepší na Vaší další cestě. Moje myšlenka: Nedělám si z alkoholu nepřítele. Tudíž nikdy nebudu tvrdit, že se už do konce života nenapiju. S nepřítelem neustále svádím souboj a to je na psychiku hodně tvrdé. Tak proč si neříci, že alkohol je můj přítel, přijmout ho jako součást svého života a jen se s ním přestat stýkat. Vědomé rozhodnutí o nenapití se. Ta psychika je pak o něčem jiném. Stejný problém, jiná cesta ke stejnému cíli. Pokud s něčím bojuji tak to hodně vyčerpává. A alkoholik se velmi rychle vyčerpá, unaví, zvlášť, když má ještě řešit tu spoustu denodenních úkolů. Takže vše nejlepší každému závislému na jeho cestě do nezávislosti, ať si zvolí jakokoliv cestu. Žádná cesta není špatná, pokud dovede ke stejnému cíli.
