Původně měl mít článek jiný název i jiný obsah. Ovšem tento týden bylo slovo svoboda hodně frekventované. Svoboda člověka. Svoboda konání. Svoboda slova. Pojďme tedy na počátek tohoto pojmu.
Svoboda. Je to opět jen pojem. Pojem, který je dojmem. Představou. Iluzí. Člověk nikdy nepozná skutečnou svobodu. Protože neví, co to je. Každý si pod tím představuje něco jiného. Ale má to jeden základ, který je důležitý a zároveň zavádějící. Svoboda je pro nás pouze naplnění nějaké touhy a vymezením se vůči něčemu jinému, co nechceme.
Nejdřív si však připomeňme cestu člověka. Jedno přísloví praví : Cesta je štěstí, ne cíl. V tom je velká pravda. Ovšem každá cesta začíná utrpením. Touhou po něčem, co nemáme a co chceme. A ta touha je spalující utrpení. A tak začneme tu touhu naplnovat. Jdeme za ní přez všechny překážky. A když se nám tu touhu podaří naplnit pocítíme krátký okamžik štěstí, a tedy svobody. A pak to začne znovu. Nová touha, nová cesta, nová svoboda. Pořád dokola, celý život. Jenže každý člověk na zemi má svou touhu, svou iluzi, za kterou se žene a žene a žene. A proto dochází ke střetům při naplňovánî těchto tužeb. A pak začneme říkat : Pokud nebudu mít toto nebo tamto, nebudu šťastný. Nebudu svobodný. A jsem ochotný pro mou žádostivost zabíjet. Pro můj pocit a tedy emoci pojmu svoboda.
Kolik lidí nás dokáže přesvědčit o své představě pojmu svoboda a my za nimi jdeme a jsme ochotni za jejich představu zemřít.
Od okamžiku splození žije člověk v nějakém nedostatku a tedy utrpení, které se během života snaží naplnit. Naplnit pro svůj pocit štěstí. Svobody. Celý život je jen horská dráha. Nahoru. Dolů. Nahoru. Dolů. Nikdy nedosáhne celkového uspokojení svých tužeb, bolestî. Utrpení je trvalé, radost a tedy štěstí a svoboda krátkodobé. V okamžiku, kdy dosáhneme nějakého cíle, se ocitneme ve vakuu nečinnosti, uklidnění. Než sami přijmeme další výzvu. Je to naše osobní rozhodnutí. Na nikoho jiného to nemůžeme svádět. Tady by se dalo použít heslo Olympijských her : Dále. Výše. Rychleji. A tyto tři slova jsme v dnešním světě dovedly do extrému. Pořád dál a dál. Extrémní výkony. Jak šťastně po nich vypadáme. A pak to musíme překonat. Gigantické stavby. Jako Babylonská věž. A pak ještě výš. Stálý ekonomický růst. A ještě větší. Jak v tom chcete najít nějakou svobodu, když váš pocit štěstí a tedy svobody je jen překonání toho druhého? Protože než jste ho překonali, tak jste se trápili. Než jste se vůči něčemu vymezili, tak jste se trápili. A zas jiní se budou vymezovat vůči vám. Mají na to právo.
Každý člověk se může pouze svobodně rozhodnout. V každém okamžiku se zcela svobodně rozhoduje. Sám za sebe. Za svá svobodná rozhodnutí musí přijmout následky. Volba je vždy zcela svobodná, i když vám někdo drží hlaveň pušky u hlavy. Volbu provádíte uvnitř sebe. To, co následuje, je nepodstatné. Pokud se svobodně rozhodnete, je vše ostatní jen následek. Někdo s vámi bude souhlasit a někdo ne. Mají právo svobodné volby.
Takže pokud vám někdo nabízí svobodu, sami se musíte rozhodnout, co vám dá a co vám vezme. Příčina a následek. Takhle vesmír funguje od počátku. A nezmění se to. A nezmění to ani člověk. Údajný vrchol evoluce.
