Svoboda slova a vzájemné scházení se

Máme za sebou demonstracemi protkaný listopad a příští týden nás čeká dalších Milion chvilek nebo milion chvilek? Je to demonstrace nebo scházení se? Má to nějaký význam?  Jaký by z toho měl být výstup?  Zde dávám svůj názor.

Člověk na základě vnějších okolností má myšlenky. Utváří si názor a ten chce někomu  sdělit. A pokud se najde více lidí s podobným názorem, tak se chtějí setkat. Můžou být dva, pět nebo milion. Na tom není nic špatného. Je přeci svoboda slova a shromažďování se. Dva se sejdou doma, pět na pikniku, milion na náměstí.  A můžou se vyjadřovat k čemukoliv a tedy i k politice.  A jestliźe se k něčemu vyjadřují, mohou mít i nějaké požadavky na řešení těchto problémů.

   Občanská společnost. Po převratu v roce 89 jsme chtěli budovat občanskou společnost. Jenže lid šel poctivě a usilovně pracovat a umožnil tak, aby se k moci dostali vyžírkové. Lidé, kteří chtěli rychle a bez práce zbohatnout. A to se jim povedlo. A obyčejný člověk seděl doma a nadával. Už ani nechodil nadávat do hospody, protože je lepší koupit si dva litry piva v plastu a vypít si ho doma, než platit tu samou cenu za půl litru piva v hospodě. A vládnoucí elita sama sobě zatleskala, jak se jim podařilo dostat lidi z hospod, kde by mohli vést protistátní řeči. To není o boji proti alkoholismu. To je likvidace potenciálních revolucionářů.  Každý režim se takové lidi snaží eliminovat.  

      Přešlo třicet let a ze svobodné společnosti zbylo pouze : , , Dej nám svůj hlas ve volbách a pak 4 roky  drž hubu. "  Politické strany za tu dobu  rozdaly bohatství republiky sami sobě a svým známým.   A když neměly lidu co nabídnout, přišli se svou vizí návratu k občanské společnosti oligarchové, milionáři. A lid jim jen za koblihu začal lízat nohy.  Dal jim svůj hlas ve volbách a pak zase zalezl k plastové flašce. Jenže myšlenka, že oligarchové, jelikož už mají dost bohatství už nebudou chtít víc, brzy vzala za své. Mně pecen, lidu drobky. Tak nám vládnou.

    Jenže doba se změnila. A změnili se i lidé. Ne ti, co sedí doma u plastu, ale nová generace. Generace, která komunikuje přes sítě a tak své myšlenky a názory rychleji a rychleji šíří vesmírem. A přijde změna. Změna jako v roce 89. Nová generace se zvedne od počítačů na stole a je ochotna vyjít ven a veřejně hlásat své myšlenky a názory. Ze dvou je pět, deset, sto, milion. Máme přeci právo sdělovat veřejně své názory všem ostatním. To je svoboda slova a svoboda shromažďování. Jenže,co dál?

      A tady se stávající politici i politologové, podle mně, pletou.  Lid, napříč celou společností vyšel na veřejnost, aby politikům něco sdělil. Jsem, toho názoru, že nemají ambice založit politickou stranu jako jeden frustrovaný učitel. A založením politické strany by popřeli své poslání. Svobodně a veřejně vyjádřit svůj názor. Vždyť to od roku 89 posloucháme pořád. A když se to stane, tak je osočujeme, div že na ně nepošleme pendreky. 

 Kde jste,vy zamindrákovaná opozice?  Na ulici je vám nabídnuta síla mládí, síla ničím nezatíženého mládí, které chce změnu. Sami na to nemají. Přeci jenom by politik už měl mít nějaké zkušenosti. Dostat ze dne na den nahoru může být cestou do pekla. To už některé strany poznaly. Přišly, pobyly a zmizely.  Myslet si, že může existovat občanská společnost  bez  politických stran, je ke smíchu. Když se nebudou nazývat politickou stranou, tak to bude hnutí, skupina. A myslet si, že v zemi můžeme volit jednotlivce, je taky ke smíchu. Za každým jednotlivcem někdo stojí. 

      Vážené politické strany. Přichází nová generace obyvatelstva a vy stále spíte. Pořád lpíte na minulosti, na tradicích, na starých voličích ( nemyslím to hanlivě). Musíte se změnit. Ne jen změnit hlavu, je třeba změnit tělo. A s novým tělem přijmout za své nové myšlenky pro nového dnešního člověka. Zatím jste mu nic nenabídly.  Každá změna bolí. Ale je lepší bolestný přerod než bytí v zapomnění. A takových stran už máme ve své historii taky dost.

   Jsem rád za ty shromáždění, i když vyhrát se má ve volbách. Ale proč bychom svůj názor měli prezentovat jen v období těsně před volbami? O tom je občanska společnost. Kdykoliv, když cítím potřebu se vyslovit, tak jít ven a křičet.  Občanská společnost není o volbách. Je to o každodenním životě. Soukromém, ale i veřejném. Ono, napsat něco ve skrytu domu na internet, je pohodlné. Ale vyjít ven na tržiště a tam veřejně a nahlas vyjádřit názor, je o něčem jiném. To je o osobní odvaze. Nebát se, vstát a jít.