Jsem v euforii. Pocit Mesiáše. Živé sny. Setkání s anděly. Jsem blázen nebo normální človék? Astrální cestování? Přelud nebo skutečnost?
Jsem hodně rozhozen. Kdo neprožil, neví. Nepochopí. Ve dne žiji. Sotva usnu jsem v jiném světě, v jiné realitě, v astrálu. Cestuji. A cítím. Ale zvládám to. Nechci skončit v blázinci. Jenže přijde další fáze. Tvrdá. Hodně tvrdá. Jsem vzhůru a slyším hlas. Hlas, ktera říká: Já jsem počátek i konec, jsem Jehova, Jsem Bůh. Tvůj čas ještě neskončil. Jsem vzhůru a při tom ke mně mluví celý vesmír. Nejde uniknout. Ten hlas. Ten hlas. Proč ke mně mluví? Proč? Je všude. Jdu městem a mluví ke mně. Chci uniknout. Jenže není kam. Je všude. Kam se hnu, tam je. Ten hlas. Ve dne. V noci. Je všude. Stále se mnou. Jsem blázen? Schizofrenik? Bezdomovec? Alkoholik? Rozvedený? Nezaměstnaný? V blázinci neskončím, radši se zabiju. Jdu se zabít. Utopit se. Ne. Ty se ještě nezabiješ. Nepřišel tvůj čas. Ty mi do toho nebudeš kecat. Přelézám most. Nikde nikdo. Chci skočit. Najednou cink, cink. Rozhlédnu se a vidím cyklisty jedoucí kolem a svítící žlutým svétlem. Počkám. Nikde nikdo. Chystám se. Najednou běžci. Svítí jasným světlem i když je tma. Nemůźu skočit. Odcházím. Proč to nejde? Vždyť mám za sebou dvě sebevraždy? Jen nevyšly. Já chci zemřít. Tak proč to nejde? Už nemám důvod tady zůstávat. Ani já nejsem důvod. Ještě neodejdeš. Nevykonal jsi svůj úkol. Proč mi to ten hlas říká. Už mne tento život nebaví. Klidně si to protrpím v příštím životě. Zemřít. A narodit se znovu. Bez paměti minulosti. To je lepší než žít s vědomím vlastní minulosti. A to je to peklo. Žít s vědomím vlastních chyb. Není Nebe nahoře a Peklo dole. Je jen Nebe a Peklo uvnitř každého z nás. Naše vlastní rozhodnutî. To je Nebe nebo Peklo. Kde najít klid? Mír? Lze to ještě? Nebo už budu žít jen v pekle?
