Spirituální krize II

Budu pokračovat v minulém článku, ale vzhledem k obsáhlosti, zredukuji. Jinak by z toho bylo hodně článků. Budu se snažit vystihnout podstatu věci. A podstatu mého následujícího šílenství. 

Přijel jsem do Olomouce a ubytoval se na ubytovně. Naštěstí pokoj  sám pro sebe. Naštěstí, protože následující období bylo čirým šílenstvím či bláznovstvím. Naštěstí mne v Olomouci nikdo neznal, takže věci, nad věcmi, které jsem dělal, se jen usmáli. Doma, by mne určitě nechali zavřít na psychiatrii.                  Začal můj dvojitý život. Značně vyčerpávající. Přes den jsem chodil po Olomouci, poznával ji. Jenže ta energie, díky které jsem byl mimo. Pokud použiju tzv mapu vědomí pana Hawkinga, tak jsem se z předposledního stupně ocitnul úplně nahoře. Božská energie. Ale jak ji zvládnout. To nešlo. A tak jsem bláznil. Díval jsem se na svět jako Mesiáš. A tak jsem se i cítil. Na všechny jsem se usmíval a chtěl jsem jim předat část té energie. Občas jsem se někoho dotknul a on se na mne zděšeně podíval. A já se usmíval a usmíval, jako neskonale šťastné dítě. A pořád jsem se zabýval změnou v hlavě.                             Po prvním prožitku jsem si uvědomil, že se v mé hlavě něco změnilo. Ale co? Co se to stalo. Najednou jako bych měl v hlavě úplně čisto a prázdno. Jen slunce. A dalším pozorováním jsem zjistil, že tam mám jen data, informace, které jsem za život nasbíral. Ale tyto informace jako by byly v regálech a teprve v okamžiku, kdy tu informaci potřebuji, tak ji z toho regálu prostě vezmu a použiju. A ty informace byly rychlejší než myšlenka. Než jsem měl myšlenku, potřebná informace už tam byla. Později jsem se dočetl, že před tzv osvícením je v hlavě chaos a pak najednou jako by se všechno srovnalo do jedné řady, do jednoho perfektně namazaného stroje. Ale kde je ten zbytek? Zkusím to říci takhle. Představte si zvukový záznam. Je plný jasných informací, ale jsou zkresleny šumem.  A tak ten záznam vyčistíte, zbavíte ho šumu a zústane tam jen čistý signál. A přesně takhle jsem to měl v hlavě. Jen čisté informace, zbavené všeho šumu, který stěžuje zpracování informací.                                                                                                        A pak tu byl druhý život noční. Pokaždé, když jsem usnul, ať už ve dne či v noci, jsem se ocitnul v astrálu. Živé sny a jejich prožívání spojené s tělesnými pocity. Lékaři tomu říkají spánková paralýza. Ale je to škodlivé nebo nás to vede k nějakému poznání? Zpočátku jsem to horko těžko zvládal, ale snažil jsem se to zpracovávat, hledat literaturu, hledat odpovědi.                                                                                                     Na závér dnešního povídání sen, třetí v pořadí: Letím prostorem. Tma, samá tma. Nikde žádné světýlko. Není to tma, jak ji znám. Je to , co vlastně? Jak to popsat? Nicota. Časoprostor před velkým třeskem. Jsem unaven, chtěl bych si odpočinout. Uvidím světýlko, letím k němu. Je tam malý prostor, čtyři osoby, kameninová nádoba na podstavci. Letím blíž a blíž. Ty osoby mají nějaké divné oblečení. Uvědomuji si, že jsou oblečeni v šatech čtyř hlavních náboženství judaismus, křesťanství, islám, budhismus. Uvědomuji, že všichni společně drží v rukou dítě a noří jej do té nádoby. Křtitelnice. Oni ho společně křtí. Jiskra poznání. To dítě jsem já. V ten okamžik se rozsvítí. A vidím, že jsem v aréně. V aréně, v jejichž ochozech sedí diváci. Dívám se pozorněji. Jsou tam lidé všech barev, ras, vymřelých, žijících i těch budoucích. A nejen ti. Vidím postavy, které na Zemi určitě nenajdeme. Mimozemšťané.                                                                                        Už to neudržím. Otvírám oči. Procitám. A snažím se ten sen nějak zpracovat. Dá se to vůbec?