Právo na smrt

Euthanázie. Sebevražda. Hodně skloňované pojmy. Pojmy o tzv. konečném řešení existence. Někdo je pro. Někdo je proti. Co na to říci?

Svoboda. Možnost se svobodně rozhodnout o čemkoliv. Neustále je nám to opakováno, ale v realitě to nefunguje. Tzv. svoboda jednotlivce je vždy omezena vnějšími okolnostmi. Rodinou. Přáteli. Prací. Společností. Okolím. Přírodou. Planetou.  A nikdy se to nezmění.  Svobodu totiž pojímáme jako vymezení se vůči něčemu.  Ani Duše pokud vezmeme duchovní otázku, nemůže být svobodná ve svém rozhodování.  Vždy je závislá na představách o posmrtném životě a cestě k jejímu dosažení. Svobodná  může být pouze mysl člověka. Tam si můžete představit co chce. A nikdo Vás za to nemůže potrestat. 

Jak je to tedy s právem rozhodnout o okamžiku vlastní smrti?  Člověk má svobodné právo rozhodnout o okamžiku vlastní smrti bez ohledu vše ostatní. Je to dáno tím, že jsme. A když jsme tzv. živí máme jedinou jistotu, že zemřeme. Jenže toto právo je nám již od počátku bytí z mozku vymýváno. Jednak neustálým stanovováním tzv. cílů života, které nás učiní šťastnými. Materiálnem. Nebo údajně zakázanou sebevraždou z tzv. vyšších duchovních světů. Pokud jsme na duchovní cestě. Jen tak mimochodem, pokud se týká křesťanského Ježíše, tak to byla řízená sebevražda. A Jidáš i Poncius Pilát vtom byli nevinně. Byli Ježíšem jen využiti. A náboženství to dovedlo k dokonalosti.

Člověk se skutečně svobodnou myslí se může  sám rozhodnout po zvážení všech okolností, zda ještě být či ne. Nikdo nikdy neví, co se děje v mysli sebevraha. Nikdo neví, co se děje v mysli člověka, žádajícího o euthanázii. Jen  si myslíme, že to víme.  A taky si jen my myslíme, že všichni chtějí žít a je naším úkolem jim smrt vymluvit . A evidentní je to vidět u lékařů, kteří kvůli tzv. Hypokratově přísaze musí všechny v jakémkoliv stavu držet při životě. A když mu do toho pláče celá rodina, že ten člověk si určitě přeje žít, tak ho dál a dál láduje léky.  A když ten člověk řekne, že chce zemřít, tak je to jen považováno za poblouznění. Žádný normální člověk přece nechce zemřít. 

Taková je skutečnost. Pokud člověk přijme smrt jako součást svého života, může se i svobodně rozhodnout o okamžiku svého konce.  Protože se to někdy v budoucnu určitě stane. A nikdy v životě nestihnete všechno, co by jste chtěli stihnout. Proto ty neustálé řeči, jak prodloužit život.  Jenže každý má právo svobodně se rozhodnout a říci : Mně to stačilo.