Krása ticha

31.prosinec. Silvestr. Poslední den roku. Den oslav. Den nezměrné radosti, veselí, pití, střílení petard a rachejtlí. Silvestr. Těším se vůbec?

31.prosinec 2019. Silvestr. Poslední den roku. Den společných oslav. Den společného veselí. Nechápu, že ten den stát neuzná dnem pracovního volna. Stejně firmy nepracují. A pokud jo, tak tak se tam jen tzv.uklízí.  Není to zbytečné tam nutit lidi chodit na Silvestra? Firmám a hlavně majitelům to vůbec neublíží. 

Silvestr. 10 hodin ráno a venku je tma. Slunce se už pár dnů neukázalo. Je zamračeno. Sychravo. Že by psa nevyhnal. A nevyženu ani sám sebe.

Jsem rozvedený. Ex manželka s dospělými dětmi už si dávno žijí Svůj život. Život, jehož Já nejsem součástí.

Bydlím   na ubytovně. Malá ubytovna. Samí muži. Každý se svou minulostí. Výhodou je, že mám pokoj sám pro sebe. Takže kdykoliv můžu ze ze společnosti odejít, zavřít dveře, zamknout a být sám se sebou. Sám se Svým příběhem. 

Nyní nezaměstnaný. Což je průser, protože si vyřizuji oddlužení. Dluhy. Dá se s nimi žít a vůbec mi to nevadí. Dědit po mně stejně není co.  Žádný majetek. Od výplaty do výplaty. Oddlužení. Moc se mi do toho nechce. Ale slíbil jsem to mamince, 83 let, že se těch dluhů zbavím. 5 let života v minimu. Zvládnu to? Bude to hodně tvrdý. Jestli to zvládnu? Nevím. Ale zkusím to. 

Silvestr. Ven by psa nevyhnal. Ani Já se nevyženu. Pouštím tu plastovou krabici s pohyblivými obrázky. Říká se tomu televize. Staré známé Silvestrovské pořady. Nic nového. I když... ? Reklama. Reklama. Reklama. Reklama, jejíž stopáž v konečném součtu trvá mnohdy déle než sám pořad. Daň za soukromý vysílací sektor. Dá se to vůbec vydržet? 

Hlava. Myšlenky. Chaos. Kde je řád? Lze v tom chaosu nalézt řád? Systém? Láhev. Je po ruce. Vše se tím zjednodušuje. Jeden hlt. Druhý. Třetí. Proč rozlévat do skleniček. Když jsem sám, je to zbytečné. Přímo z láhve. Rozlévání zdržuje. Ten pocit tepla. Tepla, které putuje ze žaludku celým tělem. Jeden hlt. Druhý. Třetí. Proč to počítat. Jde o tu tekutinu. O ten pocit. Pocit tepla. Příjemného tepla. 

Jenže den je dlouhý. Co s ním, když už ani alkohol nepomáhá? A tak den ubíhá. Minuta po minutě, hodina za hodinou. Televize. Pořad. Program. Zběsilé přepínání, když naskočí reklamy. Jak je možné, že všude jsou reklamy ve stejný čas? Hlt. Další a další. Prázdná láhev. Žádný problém, jsou tu skryté rezervy. Vydržím to takhle do toho půlnočního Velkého třesku?

21:00. Ještě tolik času. Času promarněného nebo času k něčemu? Myšlenka. Nápad. Dokážu to? Udělám to? Sebevražda? Taky možnost. Ale dokážu to? Vždyť mám za sebou dvě. Ani jedna nevyšla. Vyjde to teď? Vlaky tady jezdí hodně rychle. Jenže, co Ten nahoře. Ten, který mi další sebevraždy zakázal. Hlas. Ten Hlas. Jeho hlas. Mluví ke mně z prostoru. Z Vesmíru. Nejde uniknout. Může sebevražda pomoci? Je posmrtný život? Nebo není? Jen Má skutečná smrt mi dá odpověď. Pravdivou odpověď.

Oblékám se. Vycházím. Krásná zimní noc. Sice bez sněhu, ale krásně jasné nebe. Hvězdy jsou tam, kde by měly být. I měsíc. V tom mrazivém večeru jé nádherný i dým z komínů. Vytváří to nádherné kompozice. Škoda, že nemám foťák. Už se nebudu vracet. Jdu přeci na procházku. Možná poslední. V domech se lidé radují. Slaví. Kráčím městem a pozoruji. Naslouchám. Naslouchám Hlasu. Hlasu Vesmíru. Nebo hlasu Boha?  Vždyť je to ve skutečnosti jedno a to samé. Vesmír Bůh jedno jest.

Procházím se. Procházím a vnímám tu Jednotu. Klid. Ticho. Žádný chaos. Jednota. Jednota Vesmíru, Boha a Ticha. Při Své cestě se ocitám u kaple. Svítí se tam. Dveře jsou otevřeny. 

Vejdi, Člověče. Čekám Tě. Jsem zde pro Tebe. Jsem zde v každý okamžik Tvého života. Vstup. Přijď blíž.

Na nástěnce si přečítám, že se zde koná Půlnoční adorace. Nevím, co to znamená. Znám mši. Adorace? Co to je?

Usedám do lavice. Ostaní spočítám na prstech jedné ruky. Není zde zrovna teplo. Mlčím a čekám. Přichází kněz a ze Svatostánku vyjímá monstranci. Staví ji na Oltář. Zapaluje kadidlo a jeho dam začíná stoupat vzhůru a jeho vůně se v okamžiku roznese po celém kostele a provoní svou specifickou vůní celý prostor. Kněz pronese pár slov. A nastane TICHO. Nádherné TICHO. Veškerý chaos zůstal tam, tam venku. Tady je TICHO. Každý z účastníků sedí tiše v lavici a je sám se sebou. Nic a nikdo ho nevyrušuje. 

Sedím tiše a přemýšlím. Chaos v hlavě mizí. Jsem jen JÁ. JÁ a ON. Já se svými problémy a On, který naslouchá. A tak povídám. Zbavuji se těch věcí, které mne tíži. Je to vlastně zpověď. Jenže nyní tam není žádný prostředník. Žádný zpovídajíci kněz, který mi pak dá rozhřešení a pokání. Jsem v přímém kontaktu s Ním. Ani při mši jsem tohle nikdy neprožil.  Celá mše je chaos. Rušivý element při touze po setkáni se Zdrojem.

Tiše sedíme. Každý sám se sebou. Jen jednou kněz vstane a přiloží kadidlo. A zase každý sám. Sám před Ním.  O tom je duchovní cesta. O přímém setkání. O setkání bez zprostředkovatelů. 

Venku začínají bouchat rachejtle. Dává nám to znamení, že je půlnoc. Novoroční půlnoc. Z venku doléhá chaos oslav. Ale tady je klid. Ticho. Mír.

Kněz vstává a vkládá monstranci zpět do Svatostánku. Končíme. Rozcházíme se. Popřeji knězi a odcházím. Ale moc se mi nechce. Tady je ON. Tam venku je chaos.

A tak se vydávám zpět k domovu. Ale, kde je Můj domov? Lidé na ulici stále střílí petardy. Je jich tolik, že dým z nich leží těsně nad zemí a svým nezaměnitelným zápachem přímo drásá nosní dírky. Jaký to rozdíl. Vůně kadidla a zápach ohňostroje. Ticho a chaos. Věčnost a pomíjivost. Kráčím k domovu naplněn Duchem. Naplněn setkáním. Sebevražda je pro tuto chvíli zapomenuta. Není k ní důvod. Vždyť jsem s Ním opět mluvil. Kráčím Novoroční nocí přemýšleje o nekonečnosti brouka a malosti vesmíru.  

Nový rok. Nový den. Nový okamžik. Nový život. Nový počátek. V každém okamžiku něco končí a něco začíná. Co začíná pro Mne? Nový okamžik. Nemá cenu myslet daleko dopředu, když nevím, co bude za minutu. Minuta k minutě. Hodina k hodině. Den ke dni. Rok k roku. A tak stále dál a dál vstříc SMRTI. 

A pak konečně zjistím odpověď. Odpověď na otázku. Na tu jedinou, na kterou neznám pravdivou odpověď.

Existuje posmrtný život?