Konec ZÁVISLOSTI

Jiný nadpis mne nenapadl. Proč? Protože další články budou úplně o něčem jiném.  Takže teď shodnotím minulé články o mém poznání závislosti na alkoholu.

Pravidelné požívání alkoholu je projevem závislosti na alkoholu. A u každého jedince je různá výše dávky alkoholu pro vyvolání následných projevů. A u každého jedince se projevují jinak.  Každý jedinec je sám o sobě vlastní ego určovaný v první řadě sám sebou a následně svým okolím. A každý si pravidelným užíváním alkoholu vybuduje jinou toleranci na množství požité látky a také na následných projevech vlivu alkoholu na jeho konání.                                                                                                                                               Jsou dvě cesty. Ta prvá, veřejně hlásaná a propagovaná : Alkohol je příčina.  Co je následek?  Neplnění běžných denních úkolů.  Nechození do práce. Vysedávání v hospodě. Atd                                       

   Ta druhá, veřejně skrytá : Alkohol je následek.  Kde je příčina?     A tady je samotné nalezení příčiny je mnohem těžší. A proto se to v léčebnách neřeší.  Tam, kde by kromě kolektivního hledání mělo být i osobní hledání   u každého jedince, je toto znemožněno.      Nalézt příčinu u každého jednotlivce je časově náročnější, než tvrzení, že alkohol může za vše.  Znamená to osobní pohovory psycholožky s każdým účastníkem. Bohužel je natolik zavalen jinou prací, která mu znemožňuje mít pravidelné osobní pohovory s každým.  A pokud si někdo myslí, že na společných sezeních, se otevřete, tak to je lež. Vždy jsou věci,  které zatajíte. A nepomůže ani tzv. bonz blok. Sešit pocitů, do kterého musíte každý den zapisovat své myšlenky, pocity, emoce z proběhnutého dne. Ale ve skutečnosti je to opravdu  jen bonz blok, do kterého se zapíšete, co se stalo mimo kontrolu aparátu a personál tak má informace   o všem, co se v kolektivu děje.                                                                                                                                                                                     Skutečnost je taková, že jste tři měsíce v inkubátoru. Máte bydlení, noclech, jídlo. A režim? Ten není problém. Problém vždy nastane v okamžiku ukončení léčby. Vyjdete za bránu a od toho okamžiku je to jen na vás. Jaké si to uděláte, takové to máte. A tady vstupují do hry ze dne na den všechny problémy, které jste během pobytu nemohl řešit, rodina, okolí, zaměstnání, kamarádí,T atd.  Teď už je každý sám za sebe. A tady se rozhoduje. Mám veškeré informace, tři měsíce abstinence, aby se moje tělo zbavilo alkoholu a přání, změnit to. Jenže psychika je potvora. A opět jsme u jednotlivce. Někdo ještě má rodinu, někdo je rozvedený, někdo má dluhy, někdo je bez práce, všichni cítí ty pohledy okolí a jejich čekání na to, kdy se napije.    Místo toho, aby mu nabídli pomocnou ruku, tak ku nabídnou štamprli. Ale to je opravdu případ id případu. Někdo to dá, překoná to krizové období a přestane pít. Někdo už má  vážné zdravotní problémy a vědomí brzké smrti ho donutí k abstinenci. Někdo ještě má rodinu, která se za něj postaví a pomůže mu a proto to zvládne.      Někdo sám v sobě najde tu vnitřní sílu a sám sobě řekne: Alkohol už ne.  Pokud vám někdo tvrdí a natlačí vám do hlavy, už ani kapku a vy to přijmete, dobře. Ale to není dobré řešení. Není to vaše rozhodnutí, je to přijetí cizího názoru. A tvrdit, už nesmím ani kapku, je cesta do vnitřního pekla. V tom případě je jasné, že jednu závislost vyměníte za jinou.                                                                                      Kontrolované pití. Ano, jde to. Je to cesta. Řešit všechny nahromaděné problémy je na psychiku  hodně téžké. Ale je třeba si stanovit a dodržovat pravidla. Pokud jste sám, je to mnohem horší, než když máte někoho. Přes týden chodit do práce, plnit si běžné úkoly. Taky si ujasnit pořadí úkolů. Každý jeden úkol závisí na splnění předešlého. Pokud nějaký úkol teď nemůžu splnit, protože jsem nesplnil jiný, který musí být splněn, abych   mohl splnit další úkol, tak ho nechat. Odložit. To není špatně. To je dobře.  Něco následuje za něčím.   Splním jedno a pak teprve můžu splnit druhé.  Posloupnost událostí.                              A řeknu si, že když splním úkoly, tak si v neděli zajdu na pivo. Pokud jsem sám, tak je to jen na mně. Pokud mám někoho, tak mu to otevřeně řeknu. Ale jsem si vědom, že mám vysokou toleranci vůči alkoholu. Tudíž nejdu se opít. Jdu se napít. Vychutnat alkohol. Tělo něco dostane a a já si to pivo vychutnávám a piju ho půl hodiny. Druhé. Dopiji a odcházím. Sebekontrola. Vím, že ten drak by chtěl ještě. Ale vím, že mne čekají další úkoly, další hlavy a já je chci srazit. Alkohol tu bude vždy. Toho se nikdy nezbavím, ale plním úkoly, žiju každý den, den za dnem, ze dne  na den. A každé ráno si řeknu, jako si říkají anonymní alkoholici :  Dnes si nedám. A když to vydržím a přitom splním úkoly toho dne, tak večer poděkujj, že jsem vydržel. A pokud se napiji, necítím se být hříšníkem. Znovu vstanu, znovu si řeknu, dnes ne, a postupně to přijde samo. Je to o hlavě. Sám za sebe. První bod desatera : Léčím se pro sebe. To je základ. Nikdy k vůli někomu, ale sám pro sebe a k vůli sobě.

A příště se ocitneme někde jinde. Tak jako jsem se ocitnul já díky spirituálnímu prožitku. Co jsem považoval za projev absťáku, po rychlém vysazení alkoholu, se následně ukázalo jako tzv. psychospirituální krize.     

Děkuji.