Tuhle větu v různých souvislostech spojenou s konkrétním domem slyšíme hodně často. A ten, kdo staví dům, ví kolik je v tom lidské činnosti.
Tak si o tom pojďme popovídat :
Chci postavit dům. Pominu úředního šimla. Jak postupovat. No, musím mít pozemek. Mám ho. A když chci stavět nový dům, musím pozemek připravit, čili tzv zplanýrovat. Jednoduše řečeno , vše , co tam bylo, musím zlikvidovat. Zbořit. Když to vykonám, udělám základy. Pak postavím hrubou stavbu, obvodové zdi a střechu. Následně udělám vnitřní výbavení, abych mohl bydlet.
Bydlím. Tedy jsem. A nyní již jen dolaďuji či upravuji maličkosti, aby vše ladilo. Aby bylo plně v souladu s mým přáním a tedy mou touhou. Mou žádostivostî.
Dům je postaven. A co dál? No, přejde čas, přijdou noví lidé a chtějí postavit dům. Nový dům na místě mého domu. Co musí udělat? Vždyť to vidíme všichni, musí zbořit můj dům. Někdo ho zboří úplně i se základy. Někdo ponechá základy. Někdo ponechá hrubou stavbu. A někdo ho nechá, jak je.
Co jsem tím chtěl říci? Vždyť to všichni víte. Vše se opakuje. Neustále. Jen v jiné době s jinými reáliemi.
A to je i princip vzniku a zániku rodin. Rodů. Národů. Civilizací. Je to jeden stále se opakující princip. Někdo bourá. Někdo staví. Někdo vylepšuje. Někdo si už jen užívá.
Základy. Stavení. Zboření stavení.
Narození. Život. Smrt.
Narození člověka. Život člověka. Smrt člověka.
Narození rodiny. Život rodiny. Smrt rodiny.
Narození národa. Život národa. Smrt národa.
Narození civilizace. Život civilizace. Smrt civilizace.
To nikdy nezměníte. Jen se s tím můžete naučit žít. A přijmout tento jednoduchý princip existence. A je nepodstatné, zda existuje posmrtný život v jakékoliv podobě. Je třeba žít tady a teď. S láskou ke všemu viditelnému i neviditelnému.
Dokáže to člověk?
