Vídeňská popularita

Advent - jak všeobecně známo - znamená "příchod". A my se v té čtyřnedělní době těšili dvojnásob, neboť náš soubor Směšného divadla Luďka Soboty pozval vídeňský Čech Jan Brabenec do metropole středoevropských monarchů. Ve svém rakouském domově zařídil představení autorského kabaretu s názvem "Šlamastyky".

Na Komenského náměstí čekala nás do posledního místa zaplněná krásná aula dvojjazyčné školy, nesoucí jméno učitele národů, kterou navštěvují děti rodičů s českými kořeny.

Dominoval jí nádherný lustr a publikum, které s námi šlapalo od úvodních vteřin, což je při hraní komedie nesmírně důležité. Měli jsme obavy, zda budou Vídeňané brát aktuální hovorové výrazy, jestli budou rozumět či nerozumět polistopadovým politickým narážkám, ale nic z toho se naštěstí nepotvrdilo. Naopak, od prvních chvil jsme si užívali jednu z nejzdařilejších repríz tohoto titulu vůbec. 

Všechno má svůj začátek i konec. A tak tu po dvou hodinách byla děkovačka a s ní dlouhý potlesk, který je pro každého kreativce tou nejkrásnější, doslova rajskou hudbou.

Při těch ovacích v jedné z prvních řad vstala půvabná ani ne čtyřicetiletá žena s nádherně dlouhými, hnědými vlasy, oduševnělou tváří a náručí azurově modrých růží. Mezi diváky se protáhla až na okraj a vykročila k jevišti. Náš principál se nadechl a vystoupil do popředí. Šel jí nenápadně v ústrety. Evidentně se těšil do náruče, jež se jistě otevře, až mu bude její majitelka šeptat slova uznání a gratulovat. Kráska vycupitala po schodech nahoru mezi nás a... Luďka Sobotu minula!

Zcela jasně zamířila k mojí dvoumetrové maličkosti. Vzhlédla ke mně jako k vrcholu Eifelovy věže, zašeptala "Milane, moc blahopřeji," lehce si mě rukou přitáhla a políbila. Pak do mé náruče vložila onu obrovskou kytici krásně modrých čerstvých růží.
V očích svých kolegů jsem se proměnil v prvního muže vídeňského Burgtheatru - Klause M. Brandauera.

Opony skončily a my sešli do šaten.
Tam si náš frontman neodpustil dotaz: "Nedostal jsi tu kytku omylem? Neměl jsem ji dostat já?"
"Proč myslíš, Luďku?" zeptal jsem se.
"Protože já jsem tady přece ten nejdůležitější. Na mě se prodávají vstupenky. A najednou taková kočka a přinese náruč růží... tobě!"
Chápavě jsem se pousmál a shovívavě pronesl:
"To je v pořádku, Luďku, tak je to rozděleno: ty jsi populární doma, já za hranicemi."

Spadla mu čelist a pokud vím, hledá ji v té divadení šatně dodnes.
      
    
     
P.S.
Stejně jako jsem nevydržel napínat příliš dlouho Luďka Sobotu, odhalím roušku tajemství i vám.
Tou půvabnou mladou ženou byla (a stále je) moje spolužačka Jana Weiss, která po maturitě emigrovala s rodiči ze socialistického Československa, a po obdivuhodně rychlé asimilaci vystudovala na vídeňské univerzitě lékařskou fakultu. Již léta provozuje na Quellenstrasse úspěšnou soukromou praxi.
A takhle upřímně si ve svém městě přišla prohlédnout a přivítat souputníka z gymnázia.