U Zlatého tygra

Husova 17, Praha 1 – Staré Město, tel: [phone], otevřeno pondělí až neděle: 15-23 hod, provozovatel a vedoucí: Karel Hulata  

Za tím půllitrem, to jsem já, Milan Šimáček. Znalci dle typického "tygrovského" půllitru poznají, že je to foceno právě u Tygra.

Do třetí hodiny odpolední chybí několik posledních minut. Před vchodem do tohoto Vatikánu českých pivnic, státu ve státě s legendární kvalitou zlatavého moku, přešlapuje několik nedočkavců. Stejný obrázek po mnoho let. Jen málo hospod se může pochlubit tím, že se na jejich otevření čekají fronty. O pivnici U Zlatého tygra se tento jev traduje, zejména noví zájemci z doslechu ví, že počkat si na otevření je největší šance, jak se dostat do království elitních znalců špičkového plzeňského na úrovni finále Ligy mistrů.

            Když zvony na nedalekém chrámu dominikánského konventu sv. Jiljí odbijí patnáctou hodinu, službu konající číšník otevírá dveře a štamgasti i tygristi-zelenáči rychle vplouvají do salonu piva. Ví se, že za čtvrt hodiny už tady místo neseženete. Dvě vyhlášené místnosti s charakteristickou vůní hospody pohltí několik desítek šťastných ctitelů, kteří tu budou odteď vychutnávat půllitry chlouby metropole západních Čech a povedou řeči.

            Tak tu běží čas již dlouhá staletí. Zlatý tygr je totiž společenskou institucí, chrámem diskusí.

Nejen chrámem diskusí je Tygr, taky studovnou a čítárnou. Tady vnikají do hlav myšlenky a transformují se v nové.

Historie domu v jedné z nejstarších ulic Prahy Husově /dříve Dominikánské/ číslo 17 totiž sahá až do 14. a 15. století. Byl spjat s komplexem, v němž se nachází jedna z nejcennějších památek Prahy – palácem pánů z Kunštátu a z Poděbrad. Původně měšťanský dům nesl název U černého lva, U kopáče i U Krafů. Gotický půdorys se starými sklepy prošel renesanční a barokní přestavbou. Od roku 1702 má dům své znamení – reliéf kráčejícího žíhaného tygra. V 19. století tady byla proslulá Šochova, později Šmilerova vlastenecká kavárna. Místnost byla jakousi čítárnou, v níž čeští obrozenci měli možnost seznámit se s evropskými časopisy Europa či Augsburger Allgemeine Zeitung.. Stálým hostem tu byl playboy Karel Hynek Mácha, dramatik Josef Kajetán Tyl, ale i historik František Palacký, libretista Prodané nevěsty Karel Sabina či básník František Ladislav Čelakovský. Když se kavárna proměnila v pivnici, točilo se zde pivo do kameninových, černě glazovaných mázů. Pro uložení sudů s pivem se od počátku využívaly kvalitní hluboké sklepy s ideální teplotou. Ve 20. století věhlas pivnice neutichl, ba naopak. Potvrzením je hezká historka o inkognito návštěvě francouzského ministerského předsedy Edouarda Hérriota (1872-1957), který chtěl poznat typickou pražskou hospůdku.

            Pan ministerský předseda se od své ženy naučil trochu česky. Doprovázel ho sekční šéf z ministerstva zahraničí, takto stálý host U Zlatého tygra. Koupili si teplou krkovičku s chlebem a hořčicí a zapadli inkognito do hospůdky. Hostinský Skořepa přinesl „beštěk“, to je vidličku a nůž, a natočil pěnivou sklenici Prazdroje. Hérriot pije, ukazuje naproti a povídá k průvodci: „Tamhle je univerzitní profesor Hoetzel, tvůrce ústavy, ale kdo to sedí vedle něj?“ „To je holičský mistr z Husovky,“ zní odpověď. Hérriot přiťukává sklenicí do vzduchu, uklání se na dálku a šeptá: „Támhle sedí předseda poslanecké sněmovny Jan Malypetr, ale toho pána vedle neznám.“ Sekční šéf a štamgast od Zlatého tygra v jednom povídá: „To je natěračský mistr z Melantrichovy ulice.“ Hérriot znovu zdraví a pak zašeptá: „A támhle sedí president správního soudu, jenže toho vedle neznám.“ Také průvodce nevěděl.

Tu se k nim nakloní soused zprava a informuje: „To je výrobce pohřebních svítidel z Karlovky.“

Hérriot se překvapen obrací na souseda: „A kdo jste vy?“ Ten pozdvihuje sklenici: „Já jsem prosím domovník ze Skořepky.“ Tu ministerský předseda slavnostně prohlašuje:

„Pánové, omyl! Demokracie není ve Francii, ale zde!“

            Pivnice fungovala bez přerušení i za protektorátu. Na jeho konci, při Pražském povstání, se zdejší štamgasti vzepjali k památnému výkonu: 5. května 1945 postavili u hospody barikádu. Nakonec nebyla potřeba, německá vojska úzkou Husovkou neprojížděla.

            Svoji demokratickou, doširoka otevřenou náruč si Zlatý tygr zachoval i po 2. světové válce. Sedávali zde v družném seskupení přední čeští  herci Zdeněk Štěpánek a Rudolf Deyl starší, docházel spisovatel Josef Kopta, z Kampy Jan Werich, z Národního divadla i Bohuš Záhorský, stejně jako sólista Ivo Žídek a barytonista Václav Bednář. U stolu napravo od vchodu měl a má vyhrazeno své místo prestižní Klub inteligence Zlatá Praha se svým širokým spektrem členstva od výtvarníků Vladimíra Boudníka a Josefa Jíry, hudebníků (Karel Marysko, prof. Ruis), sochařů (za všechny Jan Bartoš), přes lékaře (prof. Dungl) a historiky (Bartošek, Kladiva), až po ekonomy (Cígler, Jandera) a filozofy (Ivo Tretera, Karel Kosík) či nejznámějšího knihkupce Bohumila Fišera z Kaprovy ulice. Občas sem zavítal i Václav Havel s ženou Olgou a někteří další příslušníci disentu. (Přímo u stolu byl zde Státní bezpečností 7. července 1981 zatčen písničkář a spisovatel Vlastimil Třešňák.)

            Zakladatel The First Beer Lady

            Pivnici s prvorepublikovou atmosférou, jakou známe dodnes, zřídil František Skořepa, který zde započal svoji kariéru jako padesátiletý v roce 1935. Dodnes vzpomínaný zakladatel musel od Tygra po komunistickém puči odejít a dům byl v 50. letech znárodněn. V roce 1992 hrozilo, že bude pivařský svatostánek uzavřen - podnik Restaurace a jídelny se likvidoval a vlekla se restituce domu. Třicátého června 1992 byl Zlatý tygr potažen černým suknem; konala se tu hostina na rozloučenou.

Nakonec byl vrácen neteři manželky pana Skořepy a její dceři – dnešní majitelce paní Heleně Hejdukové, která nechtěla nic měnit, přestože lukrativních nabídek nebylo málo. Restituentka byla pamětliva posledním slovům pana Františka, aby Tygr zůstal blízký pražským milovníkům tekutého zlata.

            Současně se tento duchovní otec Tygra nikdy netajil názorem, že do hospody nepatří ženy. A měl pro to celkem logické argumenty: hovor vázne, chlapi se předvádějí, ale hlavně – vázne kšeft. A tak měl pan Skořepa ve zvyku hned u dveří milé dámě navrhnout, ať jde do biografu na nedaleký Perštýn, a rovnou jí z tržby dával peníze na lístek. Znělo to žertovně, leč myšleno bylo smrtelně vážně. S touto nabídkou přivítal 6. dubna 1946 i mladou paní Helenku Prýmkovou, když k Tygrovi vstoupila poprvé. Se svým mužem Václavem, plukovníkem a pilotem Royal Air Force, sem byli pozváni hercem Rudolfem Deylem starším, který tu ten den slavil sedmdesátiny. Nabídku s úsměvem odmítla a zůstala celý večer. V jeho závěru se jí dostalo nevídaného vyznamenání. Manželé Prýmkovi měli totiž na účtence 44 čárek a vzájemné skóre fifty fifty. Po zaplacení pan Sýkora položil před paní Helenku na zem utěrku, poklekl na ni, smekl čepičku a květnatě pronesl památné věty zaslíbení: Vážená paní, to místo tady u kasy, na kterém jste dnes seděla, je navždy vaše, a kdyby sem přišel egyptský král Faruk, tak nemá šanci. A tohle řeknu všem, co přijdou po mně, aby to řekli těm, co přijdou po nich.

Tak se i stalo a paní Helenka, jinak sestra manželky legendy českého herectví Rudolfa Hrušínského, tu sedávala jako emeritní štamgast od onoho dne pokud možno každé úterý... dokud jí to zdravotní stav dovolil.

            A byla to ona s manželem-colonelem RAF, kdo přivedl k Tygrovi Bohumila Hrabala. Právník, který dělal v libeňském divadle kulisáka a chtěl být spisovatelem, byl tenkrát z finančních důvodů orientován především na desítku, kterou jeho přítel-výtvarník Boudník nazýval „dešťovkou“. Hrabal si pro Helenku vypěstoval slabost a na obálkách dopisů, které jí psával, stojí titul The First Beer Lady. Když před mnoha lety ovdověla, pozval ji ke svému stolu.

            Éra ikony Bogana   

            Doživotním prezidentem Zlaté Prahy byl slavný spisovatel Bohumil Hrabal, který sedával též zde, ale mnohem častěji u stolu vzadu – před vchodem do kuchyně. Spisovatel chodíval s železnou pravidelností každé úterý, za každého počasí a v kterékoli náladě. Když absentoval, většinou to znamenalo, že odjel na chatu do Kerska. Je pravda, že své oblíbené hospůdky Hrabal střídal (chodil i ke Kocourovi, k Sojkům, do Plzeňského dvora, Na Formanku do Veletržní, do Brčalky v Široké ulici), ale tato staroměstská plzeňská pivnice U Zlatého tygra zůstane navždy jeho hospodou kmenovou.

            Nejbližší přátelé Bohumila Hrabala se tady scházejí na paměť svého guru každé úterý. Bývalý ředitel Divadla Na zábradlí dr. Vladimír Vodička, vydavatel Hrabalových spisů dr. Václav Kadlec, literární historik dr. Radko Pytlík, kunsthistorik prof. František Dvořák, Hrabalův libeňský přítel Stanislav Vávra, Ing. Ivan Kott, grafik řady Mistrových textů Milan Albich. Zvláštní ale sympatické je, že přátelé spolu vypili jistě už nějaký ten žejdlík, a přitom si mnozí stále vykají a oslovují se akademickými tituly.

            „Představa, že Bohumil chodil do hospod a vedl tam plytké řeči, je značně zkreslená. Často jsme tu spolu seděli a on citoval třeba z děl čínských filozofů. Myslím si, že patřil k nejvzdělanějším českým spisovatelům. A jeho Dopisy Dubence je vůbecto největší, co bylo v české literatuře poválečného období napsáno o současnosti,“ říká dr. Vodička.

            Několikrát za Hrabalem k Tygrovi dorazil i režisér Jiří Menzel. Ti dva se spřátelili při přípravách filmové podoby Ostře sledovaných vlaků, za než Menzel získal v roce 1966 prestižního Oscara. A jak známo, stal se dvorním režisérem dalších přepisů jeho literárních předloh na celuloidový pás /Skřivánci na niti, Postřižiny, Slavnosti sněženek, Obsluhoval jsem anglického krále/.

            „Hrabal se za mě v hospodě styděl,“ vzpomíná s úsměvem laureát zlaté hollywoodské sošky. „Když jsem si místo piva objednal černý čaj, dělal, že k sobě nepatříme. Nebyl jsem jako on, abych dokázal prosedět hodiny v zakouřené místnosti a z těch blábolů pak vytáhl nějaké moudro. Jsem spíš kavárenský typ. Zato Hrabal se v hospodě téměř narodil, jeho otec byl správce pivovaru v Nymburce.“

            Jako společník byl zprvu nevlídný. Do takových dvou tří piv se na něj nesmělo mluvit, potom se dostavila euforie. O Hrabalovi platilo, co jednou řekl Longen o Haškovi: že je jako slepice, která vyhledá každé zrníčko. A pak klofne. Každou sebenepatrnější věc dovedl povýšit, jen když se mu v ní něco zalesklo. Perlička na dně.

            Obsluhoval krále českých spisovatelů

„Pane vrchní, co jste to přinesl v půllitru za krásu! To pivo s nádhernou pěnou! To není pěna, to je sám parádní gól! Pane vrchní, ta vaše hospoda, to není putyka, ta vaše hospoda, to je Betlémská kaple, ve které se každý host stává tím, kým býval anebo chtěl by být. Pane vrchní, ta vaše hospoda, to je hlučná a hlučící samota, ve které se nejlíp sní. Pane vrchní, panenkomarjá, co jste mi to přinesl v půllitru za krásu!“

            Světoznámého literáta, jehož díla byla přeložena do třiceti jazyků, obsluhovala řada číšníků, co Zlatým tygrem prošli.

            Vrchní a výčepní Bohumil Kundrt, přezdívaný Bohoušek, začínal právě U Zlatého tygra a prožil zde 123 měsíců.

Nebyla to žádná sranda. U Tygra je to pořád samej štamgast, každý chce hladinku a obsluhu, s níž má osobní vztah. Samozřejmě jsem tady poznal Bohumila Hrabala. Držel úterky a usedal většinou pod Velké parohy. Po ovdovění a smrti svého bratra chodil častěji. Potrpěl si na to, abych mu přinesl hladinku osobně, jenom pro něho. Odvděčil se korunkou. Nikdy nepřišel do hospody bez batohu. Přicházíval i o Štědrém dnu, kdy se čepovalo jenom u výčepu, bez obsluhy, od pěti odpoledne do půl osmé večer. Dal si dvě tři piva a popřál všem hezký svátky. Mýmu klukovi byl za kmotra. A kdyby se mi pak nenarodila dcera, ale zase kluk, byl by to určitě Bohoušek.

            Nyní nechejme zavzpomínat Václava Baštu, výčepního vysoké postavy, dnes si užívajícího spolupráce s bratrem Vladimírem v restauraci s vlastním pivovarem U Bansethů proti radnici Prahy 4 v Nuslích:

            Pro mě to bylo, jako bych obsluhoval krále. I tu útratu zaokrouhloval štědře na stovky.

A to stálo pivo tenkrát 3,90! Často pozval na rundu všechny přátele, kteří s ním pravidelně sedávali u stolu a směli mu říkat: Bogane, Bogánku.

            Dost často platil i za ostatní, až si na to někteří zvykli. Jednou si z nich udělal srandu – zaplatil jen za sebe. A několikrát se přihodilo tohle: Byly tři hodiny, nabitej stůj, všichni objednávali, nestíhal jsem nosit. Když ale Bohoušek do čtyř nedorazil, začali sušit hubu – pochopili, že zůstal doma a oni si to budou muset platit sami.

            Při každé návštěvě naší hospody si Hrabal užíval svůj rituál: ještě než se stačil usadit ke svému stolu, už na něm měl svou oblíbenou plzeň. Zvedl sklenici, podíval se skrz sklo a labužnicky se napil. S tím půllitrem se úplně mazlil. A dokázal dlouhé minuty povídat o tom, jak je krásný. Říkal: „To pivo má nádhernou pěnu! To není pěna, to je šlehaná smetana, to není smetana, to je chladivý puding.“

Ale taky dokázal pivo pohanět. Třeba v období švestek, v září, mu nechutnalo. Říkal, že je mrtvý.

            Při gurmánském prožitku ho nikdo nesměl rušit. Platilo jedno pravidlo – nikdo nesměl Hrabala oslovit dřív, než on sám začal mluvit. Nějakou chvíli se rozkoukával a poslouchal, co se kolem děje. Když jste ho vyrušili při tý meditaci, nešel pro ostrý slovo daleko. Jednou přijel z Jugoslávie jeho dvorní překladatel i se svou družkou a ta si třikrát objednala něco, co jsme neměli na lístku. A Bohouš se na to už nemohl dívat: „Ty krávo!“ zařval na ni. „Jestli máš žízeň, tak před hospodou je hydrant, jdi se tam nachlastat a nezdržuj číšníky od práce.“

            Doopravdy rozčileného jsem ho zažil ale jen jedinkrát. Nějaká dívka (dokonce z filozofické fakulty) ho oslovila: „Dobrý den, pane Párale.“ Ten ji hnal. Řval: „Ty kun.. jedna, nejsem žádnej Páral!“ A byl nepříčetnej.

            Po dvou třech pivech začal povídat. Vyprávěl sebrané historky nebo jak s přítelem malířem Vladimírem Boudníkem táhli noční Libní. Jeho stůl byl obsypaný. Někdy se s někým chytnul. Rád polemizoval s Václavem Havlem, ale častěji o literatuře než o politice.

            Ze svého pábení se nenechal vyrušit, ani když v úterý 11. ledna 1994 přišel k Tygrovi americký prezident Bill Clinton. Bohoušek už byl trochu nadrátovaný, takže s ním byla legrace. Jako překrm si vystřelil z ostrahy. Podíval se na jejich vlčáka a říká: „Tak ten má tady jedinej vysokou školu, pánové!“

A Clintona přivítal taky pěkně. Podíval se na něj a anglicky mu povídá: „Vaše tvář mi připomíná Garryho Coopera ve filmu V pravé poledne, statečného muže, který prochází mezi střelci, aby obhájil pořádek a právo na čest občanů. Myslím si, že jste včas a v pravé poledne přiletěl nejen do Bruselu, nejen do Prahy, ale s tím samým úsměvem a poselstvím poletíte dál až do Moskvy... vnesl jste sem úsměv a pohodu helénkých Apollonů.“

Madeleine Albrightová čekala, co bude dál, Václav Havel si nervózně vyhrnul kalhoty ještě výš, než je míval obvykle, ale nejmocnější muž planety to vzal v pohodě a dal si naši specialitu - řízek v bramborákovém těstíčku se zelným salátem. Při odchodu někdo zvolal: „A fakturu pošlete na Hrad!“, což se stalo okřídleným rčením štamgastů při placení.

Dodejme, že pivo pro hlavy států točil pan Karel Hulata z běžného stolitrového sudu, který byl právě na řadě. Hygienici jenom provedli mikrobiologický rozbor vzorku a velký Bill vypil tři. Nikdo nepočítal s tím, že si objedná ještě onen řízek v těstíčku, takže nejmocnější muž planety dostal porci ze surovin jako každý běžný host.

            „Jaký byl Hrabalův pivařský rekord a co rád jedl?“ ptám se provozovatele Karla Hulaty.

            U nás si dával maximálně těch osm piveček. Ale kdysi jsem ho slyšel, jak žertuje: „Kdybych ty půllitry poskládal vedle sebe, třikrát by obtočily rovník.“     

            Hrabal byl skromnej člověk. Nejradši měl vepřovou krkovici po selsku s hooodně šťávy a křenem. Občas hemenex pěkně propečený – ale žloutky nahoře musely zůstat měkké. A někdy k pivu jedl tlačenku s cibulí.  

            Když už nemohl chodit, vozil ho známý taxikář. Z Libně, kde bydlel, jeli do Kerska, tam nakrmil ty svoje kočky. Po cestě si dal dvě tři piva, a pak přijeli k nám.

            Poslední roky už věděl, že je to s ním špatný, moc ho vzala smrt ženy a bratra. Ale nikdy si nestěžoval. Aby vůbec mohl spát, tak třeba vypil na noc lahev vodky a dal si prášky. Strašně ho bolely nohy. Ale hlava mu pálila do poslední chvíle. Dožil by se sta let, nebýt těch nohou.

            Říkal nám: „Jak jednou budu vědět, že nedojdu do hospody, tak to skončím. Oběsím se nebo si něco udělám.“ Jak známo, 3. února 1997 spadl za podivných okolností z okna nemocnice a krátce nato zemřel. Měl na sobě sváteční vyprané džíny a čistou kostkovanou košili. Prý nešťastně přepadl přes parapet, když krmil holuby...

            Bogana si budu pamatovat jako usměvavého muže, byť jsem ho viděl naposledy jen dva týdny předtím, než ho odvezli na Bulovku.

V hospodě U Tygra si Bohumil Hrabal nechal vyvěsit ceduli, na kterou napsal své motto: „Žádnou desku na hrob nechci. A pokud tam bude, tak jen do výše, kam dočuraj psi“.      

                                  ----------------------------------------------

                                   Dopis k nebeskému Tygrovi dušičce Mistra Hrabala

Vážený pane Bohumile,

            myslím, že jste vzhledem k Vaší současné adrese nemohl dostat od svých rodičů při příchodu na svět - 28. března 1914 - lepší jméno:-)

A propos, jste narozen ve stejný den jako scenárista Zdeněk Svěrák a Jan Amos Komenský, tj. na Den učitelů. Oni dva si výuku za katedrou skutečně vyzkoušeli, Vy jste nám přednášel ve svých textech. Učil jste své čtenáře a předával jim/nám své umění dívat se kolem sebe a vidět „perličky na dně“, ta bílá zrnka v tmavém blátě, krásu v duších lidí na okraji, nás často ztemnělých a smutných. Ve svých příbězích nabízel jste schopnost vidět svět jako krásný, i když to tak není, a žít – alespoň občas – jako ty boží děti, zvané pábitelé.

            Když jsem Vás poprvé potkal s batůžkem na zádech u Tygra, kde kolem zlaté pípy jako z tryskající vrtné věže zurčí nikoli černá ropa, ale zlatý nápoj, který tak krásně klouže do krku a chladí, s pevnou bílou čepicí, jež jako malíř-pointilista nám značkuje špičky nosů, kníry a koutky úst, osmělil jsem se přijít za nějaký čas k Vašemu stolu a požádat Vás nejen o autogram, ale směle i o Vaši domácí adresu. Chtěl jsem Vám poslat k posouzení divadelní scénář vlastní adaptace jednoho z Vašich románů. Vy jste mi ji začal ochotně diktovat, ale já ne a ne rozumět názvu oné ulice v Praze 8. Až jste mi ji napsal na účtenku: Jodasova. Byl to můj pohled, kdo mě prozradil, a tak jste mi položil přímou otázku: „Vy nevíte, kdo to byl Jodas, že?“ Zavrtěl jsem hlavou. „A co studujete?“ „Vysokou školu ekonomickou.“ „Vaše generace je strašně nevzdělaná!“ uzavřel jste příkře.

            Mistře, chci Vás dodatečně ujistit, že jsem si zjistil stručný životopis Josefa Jodase hned druhý den ráno. A od toho našeho setkání se vůbec snažím plnit svůj mozek informacemi. To nepíšu na obdiv, ale abyste věděl, že to s tím tenkrát dvacetiletým dvoumetrovým nebylo snad úplně zbytečné zastavení.

            A taky jste mě právě Vy a pánové U Zlatého tygra naučili chápat hospodu. Mám ji rád jako křižovatku osudů, zdroj inspirace a místo zajímavého sdělování. Ano, střet myšlenek, glosování, trefné poznámky, nové události, informace, jemná ironie... to vše povyšuje pobyt U Zlatého tygra se správnými lidmi – potkávám se zde například se zlatým hokejistou z Nagana Martinem Ručinským - na oslavu člověčiny.

            Provozovatel Karel Hulata mně dal poznat, jak výčepní může nejvíce ovlivnit kvalitu nápoje, který nám obdivuje celý svět. Nesmí pivo zkazit zejména malou hygienou, a současně musí spolu s číšníky umět žít s lidmi, kteří do hospody přijdou. My zákazníci jsme přece výčepákovy děti, že?! Blahořečím mu, že do sortimentu Tygra nepustí kořalky, protože s nimi vstupuje do člověka krev vlka. Toto místo na Starém Městě pražském je naopak patronem a mohylou čistého pivního rituálu. Stejně jsem si připadal, když jsem v roli jednoho z ministrů čs. vlády celý týden točil u Jiřího Menzela a výtvarného kameramana Šofra onu monumentální hostinu ve filmové adaptaci Vašeho románu Obsluhoval jsem anglického krále. To pečení velblouda africkými kuchaři a naše následná konzumace byly oslavou a trachtací, v níž je řadový pokrm povýšen, umocněn na umělecké dílo.

            Přiznám se neskromně, že mě již několikrát usadili číšníci Václav Jursík a Jarda Vacek přímo na Vaše místo, kolem něhož jsem léta chodil s úctou k přirozené autoritě. Ale jak na své současné adrese slyšíte naše myšlenky, víte, že Vám zde vždy věnuji vzpomínku. Dnes jsem jich v tomto listu pár sepsal, abych Vás nyní v závěru ubezpečil, že od vstupu k Tygrovi se skvělým obrazem akademického malíře Zdeňka Zálešáka „Něžní barbaři“ po pravici, Vaší bustou od Miroslava Roubala a památnou fotografií z večera s prezidenty před nosem, až po celkového ducha a atmosféru místa, jste tu stále s námi. A pánové Karel Hulata a Milan Rosenbaum, ta stará garda, u které nemohu nevzpomenout na Oldu Matějíčka, čepují ta piva jedno jako druhé a pro hosty, kteří si to přejí najednou, tak hladinky. A když tito pánové slouží tuhle mši, tak jsou slavnostní a vážní, jako by sloužili půlnoční mši.

                                               V úctě Vám nahoru mává     

                                                                                              Milan Šimáček