OSVĚTIM+BŘEZINKA: TAK SI PŘEDSTAVUJI PEKLO

Arnošt Lustig – jeden z největších českých spisovatelů. Prošel koncentračními tábory. Přesto nebo možná právě proto je tak pozitivní. Je mu 84 let. „Na ty roky se necítím,“ namítá a často se potutelně usmívá. Vstává ve čtyři hodiny ráno a píše. Ač by teď mohl a měl prázdninovat, natočil film. Neuvěřitelný muž, již nyní legenda, která mnohokrát utekla smrti. V sobotu 26. února 2011 ho dostihla a moje maličkost děkuje Nejvyššímu, že mohla s ikonou uskutečnit jeden z posledních rozhovorů...  

Pane Lustigu, vrací se vám scény z koncentráku?

Třeba když si dám teplý kafe. To je dost častá vzpomínka. Nám v Osvětimi dávali polívku do rukou. A když´s tu polívku neudržel, nejedls. Já ji udržel, protože jíst znamenalo žít. Někdo si ji dával do nočníku, jen ho trochu vymyl. V důsledku této trvalé představy mám dnes možná nejdražší nádobí na světě, nejkrásnější porcelán. Jeden talíř mě stál padesát dolarů, dcera se z toho bojí jíst. To je ten lágr ve mně.

Kdy jste byl nejblíž smrti?

Během těch tří let v lágrech jsem byl třikrát odsouzenej k smrti zastřelením, x-krát do plynu. V Osvětimi jsme už byli ve zvláštní karanténě připraveni, že nás zaplynujou, už nás ani netetovali. To byl blbej pocit. Plynovali 400 tisíc maďarských Židů, měli plné ruce práce, nevědělo se, kdy přijde řada na nás. První dny to člověkem cloumá, ale po třech dnech jsme si zvykli. Dokonce jsem tehdy udělal hadrák, hráli jsme fotbal, kamarád na mě kopal desítky. Proti sloupům s dráty, kde proudilo 10 tisíc voltů. Přišel esesák, v ruce pošvihával bičíkem. „Co to děláte?“ Říkal jsem mu, že čekáme, až půjdeme do plynové komory, a mezitím hrajeme fotbal. To nemohl pochopit. Měl jsem krátké kalhoty a on v ruce tu rákosku, chtěl mě přes nohy švihnout, ale já to čekal a nadskočil. Znechuceně odešel. Taky mě chtěl jeden esesák zastřelit, už měl prst na spoušti. „Jedna, dvě...,“ počítal. Já si říkal: „Tak to je opravdu konec.“ A bylo mi všeho líto. Dokonce i toho vraha, protože jsem věděl, že taky jednou umře.

Když jsem byl v Osvětimi-Březince poprvé, nejvíc mě mrazilo u zbytků kremačních pecí a v místech zvaných Kanada...

Takzvaná Kanada bylo oddělení, kde se třídily cennosti – od bot přes kožichy až po zlato. Tedy hojnost všeho. Ti, co tam byli, stejně jako v sondernkomandu, tedy v likvidační, pohřební četě, šli nakonec do plynu. Dostat se ale na práci do Kanady znamenalo, že jste se dobře najedl, oblékl. Nevadilo, že bylo jen na chvíli. Tehdy byl život bezcenný. Existovat slušně čtrnáct dní s tím, že vás pak zabijí, bylo lepší než čekat na smrt v hadrech a hladový. Byli lidi, kteří hubovali, že ještě nepřijelo auto, které je odveze do plynu. Už to chtěli mít za sebou. Němcům se v Osvětimi podařilo naplnit představu pekla. Snížit hranici zla pod známá dna.

Povězte, proč jste po válce vstoupil do KSČ? Bylo to upřímné nebo tehdejší módní vlna?

Upřímné. Nejnezištnější lidé v lágru byli komunisté. Byli opravdu čestní, nezištní, stateční. Chtěl jsem být taky takový. Vstoupil jsem do strany rád. Chtěl jsem také, co slibovali: více tolerance, více demokracie, sociální spravedlnost...

Hezké bolševické teorie...

To vím teď taky, ale když je vám osmnáct a viděl jste, jak ti zamaštění, unavení ruští vojáci osvobozovali Prahu...

Co jste cítil později, když přišel monstrproces s dr. Miladou Horákovou?

Pracoval jsem tenkrát v Československém rozhlase. Přišel soudruh z ústředního výboru a zeptal se, kdo souhlasí s popravou velezrádkyně Milady Horákové. Všichni, včetně mě, zvedli ruku. Od té doby už jsem nikdy nezvedl ruku pro nic. Na washingtonské univerzitě se pak v 70. letech spikli proti děkance. Sepsali petici. Nechtěl jsem ji podepsat. Ptali se mě proč. Vyprávěl jsem o Miladě Horákové... A petice byla stažena.

Do jaké míry je reálný příběh Kateřiny Horovitzové?

Je to legenda. V Osvětimi se rozšířila pověst, že v podzimní plynové komoře nařídil esesák krásné polské židovce, aby se svlékla a zatančila mu nahá. Začala se svlékat a uhodila oficíra buď podprsenkou nebo botou do očí, vytrhla mu pistoli, zastřelila ho a navíc postřelila jeho adjutanta. Tolik legenda. Ale jedna vězeňkyně skutečně v plynové komoře esesáka zastřelila. Umíral prý pomalu a naříkal, proč ho Bůh trestá, zrovna jeho, proč musí zemřít.

Jak se vám podařilo dostal z likvidačního lágru? Když vyšel román Rudolfa Vrby Utekl jsem z Osvětimi, nešlo tu směs hrůzy a napětí nečíst v jednom zátahu...

Byl jsem vybrán na práci do Buchenwaldu, kde se vyráběly protiletecké granáty, proti americkým letadlům. Přijel člověk z muničky u Lipska a vybíral lidi na práci. Osahával nás, jestli máme svaly, a ptal se na profesi. Matka byla švadlena, vídal jsem u nás opraváře, tak jsem řekl jemný mechanik pro kola a šicí stroje a přidal si dva roky ke skutečnému věku. Starší polští vězni nám radili, ať říkáme, že jsme starší než ve skutečnosti a že jsme dělníci.

Co jste prožíval při odjezdu z Osvětimi?

Ohromné štěstí a současně jsem cítil všechnu tu hrůzu, kterou za sebou nechávám. Ve vagoně nás hlídal mladý esesák. Vedle byl kýbl s poklopem, kam jsme měli chodit na záchod, ale nikdo tam nešel. Na ten poklop jsem si sedl. A ten esesák se mě zeptal, jestli vím, co je to Osvětim. Řekl jsem, že vím. A on řekl, že nevím. Říkal jsem: „Myslím, že vím, zplynovali jste mi tady tátu a byl jsem tu měsíc.“ A on zase řekl, že nevím, on ví. Kdyby řekl svým rodičům, co je Osvětim, už s ním nepromluví. A kdyby to řekl dědovi a babičce, umřou. A potom řekl, že se dobrovolně hlásí na východní frontu a když to nevyjde, tak se zasebevraždí. Byl to hezkej, mladej kluk. Často na něj myslím, rád bych věděl, jestli žije.

Přišel jste stejně jako Ota Kraus, otec moderátora Jana a spisovatele Ivana, v koncentráku o iluzi, že nad námi Bůh drží ochrannou ruku?

Moje maminka horlivě věřila, v koncentráku se přestala modlit. Nesnesla pohled na batolata, která pálili Němci v osmimetrových jámách. To její Bůh dopustil? Bůh je možná jedna z těch hezčích pohádek, kterým lidi věří. Ale nechci urážet věřící.

Není to paradox, že vyznáváte židovskou víru a nevěříte v Boha?

Věřím v židovskou morálku. Těžko se o tom mluví, abych nevypadal jako mravokárce... Chtěl bych být věřící, ti to mají lepší.

Kdy jste byl v životě nejšťastnější?

Do dvanácti let než jsem jel do Terezína. A pak jako študent po válce. V Klementinu stál šálek čokolády a tvarohová buchta 75 halířů. Po Osvětimi! A u toho jsem četl Rousseaua, Campanellu, i Marx byl nádherný čtení, protože to byl tenkrát utopista. Ještě nevěděl, že budou nějaký gulagy. Seděl jsem v Klementinu s tou tvarohovou buchtou, nade mnou lítali rackové a Vltava si to uháněla do Hamburku. Holky byly krásný a nám bylo osmnáct. Ale denně si vážím života. A mám rád lidi. V lágrech jsem viděl naprostou bezcennost lidského života. Němci každý den plynovali deset tisíc lidí denně, deset tisíc za noc. Každý život má pro mě nenahraditelnou hodnotu. Teď už nezabiju ani mravence, nešlápnu na něj.

„Stává se to vzácně, avšak čas od času narazíte na román, který je tak dobře napsaný, tak dokonale promyšlený, který tak pohltí nejen, když jej čtete, ale i dlouho potom, že lze říct jediné: Dokonalý román. Stává se to vzácně – avšak stává se to.“

/Jerusalem Post o Modlitbě pro Kateřinu Horovitzovou/

„Lustig dokáže vytvořit klima i atmosféru oné doby a oněch míst se zkušeností mistra.“

/Library Journal/

„Arnošt Lustig přežil Terezín, Osvětim, Buchenwald a dokáže psát o téhle tragédii s neokázalou autoritou, jež je mezi jinými, kdo popisují totéž téma, naprosto výjimečná.“

/Washington Post/

„Lustigův pohled na svět je zvláštním způsobem životný a jeho díla přitahují nejširší publikum; je to pohled, s nímž se můžete přít, který můžete uznávat, který působí jako zjevení a – ano, od něho někdo i odvrátí zrak. Ale proč, konec konců, bychom jinak vůbec četli?

/New York Times/

Arnošt LUSTIG (1926) byl jako šestnáctiletý deportován do Terezína, postupně prošel Osvětimi (kde zavraždili jeho otce) a Buchenwaldem, na jaře 1945 uprchl z transportu smrti do Dachau. Po válce studoval na Vysoké škole politické a sociální. V roce 1948 byl dopisovatelem Lidových novin z izraelsko-arabské války. Pracoval jako reportér Československého rozhlasu, Mladého světa, byl scenáristou na Barrandově. V roce 1968 emigroval nejprve do Izraele, později do USA. Je profesorem literatury na Americké univerzitě ve Washingtonu. V letech 1995-97 vedl českou mutaci Playboye. Za román Krásné zelené oči byl navržen na prestižní Pulitzerovu cenu. Je prezidentem společnosti Česká hlava a Mezinárodního festivalu česko-německo-židovské kultury Devět bran. Jeho romány, novely a povídky patří k vrcholným dílům české literatury – např. Noc a naděje, Dita Saxová, Démanty noci /výtečně zfilmovány Janem Němcem/, Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou /sugestivně a zdařile zfilmována Antonínem Moskalykem/. Vyznamenán např. Státní cenou Klementa Gottwalda (1967), Cenou Karla Čapka (1996), medaile prezidenta Za zásluhy (2000). Celých šedesát let je ženatý se spisovatelkou Věrou Weislitzovou. Jejich dcera pracuje pro Světovou zdravotnickou organizaci ve Švýcarsku, syn vede odbočku washingtonské univerzity v Praze. Arnošt Lustig má sedm vnoučat, všechna umí česky.