Strážnice - šestitisícové město cimbálových muzik, krojů, lidových písní, tanců, vína a hezkých děvčat – připomeňme si zdejší rodačku Elišku Bučkovou, Miss České republiky. Tyto pojmy se vybaví většině lidí při vyslovení názvu jedné z metropolí Moravského Slovácka, ležící v podhůří Bílých Karpat doslova pouhých pár kilometrů od bývalé česko-slovenské hranice.
První písemně doložená zmínka o městě pochází ze 14. století, archeologické nálezy ale ukazují, že tady první lidé sídlili už mnohem dřív. Ve druhé polovině 13. století došlo k trvalému připojení Strážnicka k Moravě. Na ochranu zemské hranice s Horními Uhry bylo vybudováno několik hradů, mezi nimi i zdejší původně gotický (1260). Strážnice byla nejprve královským majetkem, na počátku 14. století však získal město významný moravský rod pánů z Kravař. Jeden z nich - Petr Strážnický z Kravař - se zasloužil o první velký rozmach města i vinařství. Od jeho rodu panství odkoupili páni ze Žerotína a po známém výsledku bitvy na Bílé hoře (1620) přišel italský rod pánů z Magni.
Pozůstatkem zdejšího židovského města, které mělo dokonce vlastní špitál a dvě školy, jest místní synagoga a židovský hřbitov. Je to celorepubliková rarita – novorománská synagoga se slunečními hodinami je tady proti všem židovským tradicím ze tří stran obklopena hřbitovem. Takové uspořádání najdete v zemích Koruny české pouze na dvou místech – v Klausové synagoze v Praze a právě ve Strážnici. Nejstarší písemná zmínka o židovském osídlení zde pochází z roku 1490 a svatostánek judaismu, který za socialismu sloužil jako skladiště továrny na ohýbaný nábytek, byl nedávno slavnostně otevřen coby výstavní a koncertní síň.
Málokdo dnes už ví, že ve zdejší obci, která patřila na Moravě k významným, byli mezi rabíny významní učenci a autoři teologických spisů. V letech 1650-57 tady působil rabín Sabataj ben Meir ha-Kohen (zvaný Šach), jehož hrob v Holešově se stal pro syny Izraele významným poutním místem, a v letech 1794-98 rabín Moses Schreiber (zvaný Chatam Sofer) z Frankfurtu na Mohanem, jehož hrob je zase poutním místem v Bratislavě. S jihomoravské Strážnici se narodili například vídeňská malířka Margarete Siebenscheinová, významný germanista, profesor Karlovy univerzity Hugo Siebenschein a docent Josef Vinař z divadelní fakulty AMU Praha.
Původní židovská osada byla ve Starém městě – na jihozápadním okraji města, za husitských válek však byla vypálena a zanikla. Nová židovská čtvrť se vyvinula na severovýchodě města – tvořily ji dnešní ulice Sadová, Bzenecká, Zákoutí, Boženy Hrejsové a Kovářská. Nešlo o uzavřené ghetto – mezi židovskými domky byly i domy křesťanů. Vážený židovský lékař žil v domě, kde dnes sídlí Bar Helenka, škola s bytem rabína bývala v Bzenecké ulici 33. Vedle synagogy stojí dům bývalého hrobníka a židovské rituální očistné lázně, zvané mikve. Jde o velkou vzácnost stejně jako dochovaný druhý vstup na hřbitov – tím mohli vcházet pouze členové elitářských rodin Lewitů a Kohenů, aby se nezdržovali a netlačili s prostými souvěrci.
Židovskou rituální lázeň si jistě pamatujete z filmu Golet v údolí, který podle povídek Ivana Olbrachta natočil v roce 1995 dnes již zesnulý režisér Zeno Dostál. Obecní lázeň musela být rituálně očištěna mlékem, protože v ní bylo málo vody. Tímto zneuctěním bylo přerušeno staleté pouto s praotci, což nejtíživěji nesl stařešina obce Lejb Fajnerman, který velebil Hospodina dokonce každodenním sestupováním do očistné lázně. Šlo o předposlední filmovou roli Josefa Kemra, jehož apelativní slova: „Mikve není plná!“ vám jistě zněla v uších ještě dlouho po skončení filmu.
Dnešní hřbitov sousedí se zámeckým parkem a nejstarší čitelné náhrobky pocházejí z roku 1648. Vedení města Strážnice by se mělo v brzké době vynasnažit, aby celá bývalá židovská čtvrť se všemi uličkami a zákoutími byla důstojně upravena a její ústřední náměstíčko pojmenováno jako U synagogy, resp. Židovské náměstí. Dobrou inspirací mohou být Boskovice, které jsou díky citlivé a důstojné rekonstrukci čtvrti synů Izraele častým cílem turistů tuzemských i zahraničních. A připomeňme si, že jediná synagoga na Moravě, která dnes slouží původním, tedy sakrálním účelům, je v Brně.
Skončím citací z výše zmíněného filmu:
„Morgn. Zítřek. To je to hlavní. Dneška jsme se už dočkali. Zítřek by měl být dobrý. Musí být. A po něm vždycky nový dobrý den, nový dobrý zítřek.“
