U Španělské synagogy – hned vedle Židovského muzea Praha – stojí geniálně pojatá socha nejslavnějšího českého spisovatele (ovšem židovského původu a píšícího německy) Franze Kafky, jejímž autorem je Jaroslav Róna. Ano, je to ta, u které stojím na fotografii vpravo.
Dříve mi často vrtalo hlavou, proč byla nenávist k Židům tak velká. V roce 1991 jsem byl režisérem Jaromilem Jirešem (1935-2001) obsazen coby „Věčný fízl“ do jeho snímku Labyrint. Šlo o hraný dokument s hlavním tématem židovského údělu, který u nás běžel jen jednou – pozdě večer „na dvojce“ České televize. Vznikal jako zakázka, kterou si objednal pan Dirka, český producent žijící v Mnichově. Vše, co se v něm děje, děje se ve vědomí herce, režiséra a producenta Maxmiliana Schella, který přijíždí do Prahy, aby napsal scénář o spisovateli Franzi Kafkovi (hrál ho Christopher Chaplin, nejmladší potomek nejslavnějšího komika). Je pohlcen pražským geniem loci a v hlavě mu vystupují obrazy a postavy ze židovských dějin Prahy, včetně těch, které byly po léta systematicky vymazávány z našeho povědomí, ač do něj právem patřily a patří.
Snímek byl pohledem na věčné pronásledování Židů, však se také původně jmenoval Popis jednoho zápasu dle známého textu velkého Franze drobné postavy.
Židovské osídlení Prahy je doloženo zprávou cestovatele Ibrahima Ib´n Jákoba z roku 965. A první pogrom na ně, o němž víme, se uskutečnil již v roce 1096. Židé se bránili násilnému pokřtění. Tehdy ještě se zbraní v ruce, do 13. století směli nosit zbraň. Roku 1215 zakázal papež Inocenc Židům vykonávat řemesla a vlastnit půdu. Nezbylo jim než obchodovat a půjčovat na zástavu – tedy lichva. Ale ta byla křesťanům zakázána! Lze si snadno představit jejich závist a nenávist. Ta spousta krve, spousta zášti, asi je v tom nějaký zákon...
Izrael je národem pronásledovaným a již více než 3000 let bez klidného domova. Rabi Low (hrál ho Miloš Kopecký) ve filmu říká: „Prý je to naše prokletí, Kristova krev prý padá na naše hlavy.“
Legenda o Golemovi má svůj původ zřejmě v úzkosti před smrtelným ohrožením, v touze po ochraně ghetta... Bůh stvořil z hlíny člověka, Golema z hlíny stvořila úzkost. Byť měla pověst zřejmě reálný základ v existenci urostlého chlapce trpícího epilepsií, kterého sám rabi ukrýval, dokázal ho utišit při záchvatech, a který byl společenství užitečný vykonáváním manuálně náročných prací. Po smrti snad byla jeho tělesná schránka tajně ukryta na půdě Staronové synagogy...
Židovský hřbitov v Praze je vrstvami hrobů. Hřbitov se nesměl rozšířit, a tak vždycky, jak už nebylo místo pro nové mrtvé, nasypali Židé hlínu na staré hroby a pohřbívali dál.
Když bylo Franzi Kafkovi šestnáct let, byla v městečku Polná na Vysočině zavražděna šička Anežka Hrůzová. Někoho napadlo vyřknout osudné slovo: rituální vražda! Obviněn z ní byl Leopold Hilsner, židovský podomní obchodník. Nastala antisemitská štvanice, kterou se snažil uklidnit i Tomáš G. Masaryk. V Kafkových spisech není o Hilsnerovi ani zmínka, ale nemohl tu atmosféru nevnímat, právě tak jako předcházející aféru Alfreda Dreyfuse, židovského důstojníka francouzského generálního štábu. Rainer Maria Rilke k Hilsnerově aféře ve filmu říká: „Miloval jsem Čechy a přece jsem se jako tolik pražských autorů snažil Praze uniknout. Čeští básníci jsou dospělí, ale obyčejný lid je ještě velice, velice dětský. A víte, jak kruté dovedou být děti?“
Proces byl evidentně zmanipulován – už za čtyři dny byl Leopold Hilsner odsouzen k trestu smrti oběšením. Všemi hlasy. Bez jediného skutečného důkazu. Proces měl nakonec několik pokračování, konečný rozsudek byl doživotí, nakonec byl Hilsner propuštěn – ale tuším že až po 18 letech. Rovněž tak Josef K. je v románu Proces jednoho dne zatčen, aniž se dopustil něčeho zlého. Jenom proto, že na něj někdo učinil lživé udání. „Jednou poslechneš neklamné zazvonění nočního zvonku – nikdy to nenapravíš... Lež byla učiněna řádem světa,“ říká Josef K.
Kafkův přítel Max Brod uvažuje: „Tajemství tzv. duchovní elity židovství, toho, že z tak malého národa vyvstává tolik skvělých umělců, spisovatelů a vědců? Žid je člověk, ne rozená oběť. Musí vždy znovu začínat, zlomit se, aby se mohl a musel obnovit jako silnější a moudřejší. V tom je jeho vyvolenost, nikoli v chytré hlavičce a lepším kšeftování. Výlučnost je pak terčem nenávisti.“
Franz Kafka zemřel na tuberkulózu v roce 1924; jeho matka říkala, že když vydechl naposled, zastavily se na Staroměstském orloji hodiny. Jeho rodina, která ho přežila, zemřela na epidemii nemoci veřejné – na Hitlerovu třetí říši.
