Mistr Cundrla - malíř baladických pláten

Jedenáctého dubna opustil tento svět výtečný brněnský herec Ladislav Lakomý a přesně dva týdny po něm zemřel další výrazný umělec pevně spjatý s Moravou. Akademický malíř František Cundrla, docent fakulty architektury, vydechl naposledy časně zrána o pondělí velikonočním.

Již delší dobu bojoval s nemocí nejzákeřnější, přesto je nutné říct, že odešel od rozdělané práce. Jeho osobitý rukopis sice okamžitě zvedne cenu na aukcích výtvarných děl, což bude Mistr sledovat od nebeského baru se svým typickým šibalským úsměvem a plamínky v očích, ale co by jeho příznivci dali za možnost, kdyby maloval dál.
"Kdo nás bude učit, když tady nebudete?" loučili se s ním studenti ČVUT, když odcházel na zasloužený odpočinek, a jeho magnificence mu v Betlémské kapli udělila cenu rektora za dlouhodobý pedagogický přínos.
Františka Cundrlu elán mladých ročníků nabíjel inspirací zejména k abstraktním plátnům s typickou "cundrlovskou" modří, nadhled byl ale cítit i z jeho poetických krajinek a švih zračil se v roztančených postavách šohajů. Učil nejprve na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, poté přešel na již zmíněnou fakultu architektury, kde v roce 1987 úspěšně završil habilitační řízení a získal tak druhou nejvyšší akademickou hodnost. Větší část svého času věnoval Strážnici, kde se v listopadu 1943 narodil, a kterou nikdy neopustil, ačkoli měl ještě za studií atraktivní nabídku ze země galského kohouta a později v pražských Dejvicích podkrovní byt, který však využíval pouze na přespání.
Každý čtvrtek směřoval linkou z pražské Florence domů, nemohl chybět na žádných strážnických slavnostech či zářijovém vinobraní. Sám přitom alkoholu neholdoval, ale jako má cirkusová kobyla manéž s pilinami, on potřeboval nasávat atmosféru a vůni rodného kraje, v němž se kvalitou své tvorby postavil na piedestal mezi největší umělce z moravských úvalů vzešlé.
Znali jsme se více než třicet let a hovory vedli zejména v jeho ateliéru na Grůsce. Stále vidím jeho tvář s úsměvem dobromyslného lva, jak si při řeči urovnává bohémsky delší vlasy, zapaluje cigaretu a v hereckých etudách mi předvádí vděčné figurky Strážničanů. Pak zvážní a pronese úvahu, zformulovanou při probdělých nocích. Řadu z nich jsem si zapsal...
"Mohu říct, že jsem Akademii výtvarných umění studoval v krásně silném tvůrčím období 60. let, vždyť vzpomeňme tehdejší filmovou tvorbu, divadlo, výtvarné umění! V zimě roku 1965 jsem odjížděl instalovat výstavu do galerie Nostradamus v Salon de Provence, pozval mne ředitel francouzského kulturního domu mladých. Pro mne jako studenta 2. ročníku AVU to byl životní zážitek a současně významný impuls pro další umělecké směřování. Viděl jsem velkou výstavu Marca Chagalla, uchvátili mne Matisse, Bragues, Klee, paleta se mně rozjasnila. Navštívil jsem Cézannův ateliér v Aix en Provence, Goghovu Arles, a začal si uvědomovat, že mým tvůrčím zázemím bude rodná Morava."
"Po studiích jsem žil intenzivně v Praze 3 roky. Bydlel jsem na koleji na Malé Straně a poznával osobnosti, jakými byli Zdeněk Štěpánek, Eduard Kohout či Janové Werich a zejména Zrzavý, s nímž jsem trávil nezapomenutelné chvíle v Malostranské kavárně a ve Slávii, a který se nakonec stal mým přítelem."
"Praha mi dávala společenské akce a kontakty. Síla domova byla však natolik velká, že jsem si tu sice ponechal pražský ateliér, ale jinak jsem se vrátil. Jsem konzervativně založen, neuměl jsem se natrvalo přestěhovat, naplno nově zakořenit. Musím cítit okolo ateliéru dvorek, okolo města vinohrady. Věděl jsem, že na venkově, vzdálen kulturnímu dění, budu mít nelehké podmínky; přesto jsem se vrátil tam, odkud jsem vzešel, a toto rodné prostředí mne nenásilně vedlo k opravdové vlastní tvorbě."
"V roce 1972 jsem namaloval obraz Nokturno, kde je krajina ještě figura. Další plátna jsou horečnatá panorama s dramaticky zvednutou oblohou. Postupně jsem mraky a zemi propojoval a snažil se ve strukturovaných kompozicích vytvářet výtvarné básně. To byla léta, kdy jsem žil uprostřed legendárních lidových hudců, jakými byli na Horňácku Jožka Kubík, zde ve Strážnici Slávek Volavý a v nedalekém Uherském Hradišti Jaroslav Staněk. Zvláště Majstr Jožena Kubík mě silně ovlivňoval svojí prostotou a přitom silou upřímné a nic nezastírající muziky. Nejsem totiž racionální typ, tvořím spíše pod silným citovým nábojem."
  
"Osamocen v rodném kraji jsem ve své malbě dospěl k poetické abstrakci. Nikdy jsem neměl rád gesta za každou cenu. Cítím, že moje obrazy plynou jako moravské balady v lidových písních, i na ně si musíte zvyknout. Vzdálen a odtržen od pražského mediálně-kulturního centra jsem se však těžko zařazoval do generačního povědomí. Nic naplat, Praha určovala a určuje... Byl jsem najednou jako divadelní herci, kteří se neobjevují v televizních seriálech a inscenacích na celoplošných kanálech; jsou dobří, ale téměř neznámí."
"Jižní Morava je pro mne nejkrásnější kout na světě. Opravdu! Následuje francouzská Provence, která mi ji jako výtvarníkovi připomíná, včetně chování lidí s jejich vesnickou přirozeností. Za svůj život jsem projezdil kus světa: Řecko, Kubu, Alžírsko, Bulharsko, již zmiňovanou Francii, viděl Saharu. Do zahraničí člověk jezdí, aby si zpětně uvědomil, že rodná země je stejně ze všech nejkrásnější."
Myslím, že na takového vnímavého patriota musí být všichni, kdo ho znali, právem hrdí, a za klid jeho duše mohou s láskou zapálit svíčku.