Křížová cesta Josefa Jíry

Navštívíte-li Český ráj, neměli byste minout Malou Skálu. V klidu tamní krásné přírody čekají vás dvě umělecké atrakce: Boučkův statek, který je už několik let unikátní galerií českého moderního malířství a sochařství, a opravená zámecká kaple sv. Vavřince s jedinečnou výtvarnou výzdobou.

Pod obojím je podepsána velká individualita a autorita, přední český malíř a grafik Josef Jíra (1929 – 2005). S jeho jménem se vybaví tvorba výrazně expresívního podání. Důraz na úlohu barvy při užití významově i obsahově vypjatých motivů. A portréty – herec Josef Kemr, zpěvačka Eva Olmerová, spisovatel Bohumil Hrabal, dvojportrét Rodiče.

Měl jsem možnost ho poznat v divadle Ta Fantastika, kde s producentem Petrem Kratochvílem, skladatelem Ondřejem Soukupem a Lucií Bílou vytvořil představení Zahrada rajských potěšení. („Petr ji už tenkrát chtěl mít pro sebe, viděl, že ta holka je nejen geniální zpěvačka, ale taky velkej kšeft.“)

Myšlenkou křížové cesty se Josef Jíra zaobíral téměř dvacet let. Vše začalo dopisem jednoho moravského faráře, který potřeboval pro svůj kostel právě tato vyobrazení. Ale Jírův styl se nakonec nezamlouval, a tak z té doby zůstal jen malířův dopis církevním úřadům, aby se obrátily na jednu vídeňskou židovskou firmu, která jim dodá obrazy v líbezném provedení ke všeobecné spokojenosti. Nicméně Jíra sám ideu ze zřetele nepustil a vytvořil tehdy grafický cyklus Kristových zastavení technikou suché jehly.

Možnost realizace většího monumentálního cyklu se nabídla v souvislosti s rekonstrukcí zámecké kaple na Malé Skále, v místě, kde Jíra trávil se svými přáteli většinu roku, obklopen manželkou, jezevčíkem a milovaným stádem koní. Kaple byla založena v roce 1711, v dobách vědeckého ateismu se však proměnila v zanedbanou ruinu a její skromný inventář byl vykraden. Čtyřdílný soupis Uměleckých památek Čech z roku 1978 proto už objekt ani nezmiňuje. S myšlenkou na jeho obnovu se přišlo po listopadu 1989, a tak dnes znovu vysvěcený svatý Vavřinec nabízí v nové kráse duchovní i umělecký zážitek.

Na oltáři najdete triptych, který je společným dílem Josefa Jíry a Vladimíra Komárka – při otevření se objeví Beránek uprostřed bílých lilií. Patrona kaple připomíná reliéf sochaře Mojmíra Preclíka. Milý je skleněný Betlém Renaty Oppeltové a Mileny Baudysové, což mimo jiné evokuje i sklářskou tradici tohoto kraje. Ovšem to hlavní je na stěnách – Jírův cyklus čtrnácti zastavení.

„Podobenství Křížové cesty se stalo i podobenstvím mého života. Několikrát jsem seděl s bílou sestřičkou Smrtkou na lavici v čekárně. Asi až potom má člověk právo o těchto věcech přemýšlet a tyto věci i malovat. Každý z nás „vyfasujeme“ svůj Kříž. Někdo trpí celý život tím, že je malý, jinému je Křížem alkohol, další nemůže unést své bohatství. Různými cestami se nakonec dostala moje Křížová cesta tam, kde má být – domů do kaple, kde jsem kdysi ministroval,“ řekl hlavní protagonista při tehdejší vernisáži.

Jíra v kapli sv. Vavřince vytvořil zcela ojedinělý soubor. Jsou tu obrazy, do nichž vedle barvy vbíjí i kusy plechu, sloužící tu jako svatozář, jindy jako Kristovo roucho. Gesta a pohledy, velký znak kříže a červené stopy krve. Malíř zachází s biblickým textem jako kdysi Rembrandt. Nezajímá ho dogma, ale smysl života.

Jeho přítel a kolega Vladimír Komárek (1928-2002) k tomu v knize, která ke kapli vyšla, uvedl: „V současnosti neznám nikoho, kdo by mohl Křížovou cestu vytvořit s takovou dramatičností jako Josef Jíra. Je tam vyhmátnuta sama podstata utrpení.“

Doporučuji setkání s malířem, o němž Bohumil Hrabal řekl, že „nanáší barvy dlaní, jako by vtíral do těla hojivou mast, který rydlem vřezává do desek zraňující vrypy, stigmata Blouznivců našich hor. Jírovy práce jsou schopny říci modernímu člověku, že musí neustále vstávat z mrtvých, ale i to, že nejsme na světě sami, že jsme si byli darováni, a že si jdeme neustále vstříc...“