Den zapad do roka jak dukát do fontány

Ano, je to rok, co z tohoto světa odešel akademický malíř František CUNDRLA, čas kráčí sedmimílovými kroky. Psal se 25. duben a naše část Evropy, jež měří životaběh gregoriánským kalendářem, slavila Pondělí velikonoční, zrovna svítalo...

Mistr ve svém ateliéru

Tu smutnou zprávu mi do Prahy volal kamarád Rudolf Bauer, který byl již v té době prodchnutý myšlenkou vybudovat a odhalit na Mistrově domku-ateliéru na Grůsce pamětní desku, která by připomínala tohoto významného strážnického rodáka, zajímavého umělce a akademika pražské ČVUT. Stalo se, jak Rudolf pravil, zprodukoval a odpracoval.

Vzpomněl jsem si na toto blížící se výročí zrovna včera ve studiu na Kavčích horách, kde vzniká pod režijním vedením Víta Olmera psychologický film s názvem "Lehká jako dech". Ztvárňuji otce hlavní představitelky - žákyně základní školy - která se trápí bulimií; civilní profesí jsem řidič popelářského vozu a zhruba v polovině filmu jí vyprávím čerstvý zážitek z pracovní směny:

"A když otevřu u kontejneru poklop, trčí proti mně noha. Ale bez boty, jen zabalená ve smradlavých hadrech. Odhrabu sajrajt a dole vidím ležet bezdomovce. Civí na mě, hotovej, no děs...
"Nechte mě bejt," povídá, "já chci spát."
"Ty magore," povídám já, "dyť jsme tě málem odvezli do šrotovny!"
"Klidně mě tam odvezte a sešrotujte," řekl, "mně už na tomhle pos..ným životě stejně nezáleží."
"Rozumíš," zdůrazňuji dceři, " řekl, že mu nezáleží na životě!"

Dnešní doba plná technických vynálezů a civilizačnch vymožeností dohání paradoxně stále více lidí do pozic bezvýchodnosti. František Cundrla by nepochybně pozorně sledoval dnešní ekonomické veletoče, které zamýšlenou reformu zredukovaly pouze na škrty, rušení a zdražování, politický turismus zákonodárců, pády korunních princů dříve vládnoucích stran, žně bezcitných exekutorů či každodenní korupční aféry, které unavené obyvatele české kotliny a moravských úvalů přivádějí k apatii... a glosoval by dění větami vtipnými, jež chutnají po pelyňku.

A to proto, že mu záleželo na životě i správném vývoji naší země.
Vždyť svoji vlast nedokázal opustit už na začátku své profesní kariéry, kdy dostal lukrativní nabídku pracovat v zemi galského kohouta. Nedokázal nikdy natrvalo odejít ani z městečka pod bílou strážní věží, kde žila jeho maminka.
Teď už jsou zase spolu... jak napsal Vladimír Holan, básník Malé Strany, v jejíž nejznámější kavárně seznámil František s Mistrem Janem Zrzavým svoji budoucí ženu Jasnu.
 
   
Z m r t v ý c h v s t á n í
  
Že po tomto životě zde mělo by nás
jednou vzbudit
úděsné ječení trub a polnic?
Odpusť, Bože, ale utěšuju se,
že počátek a vzkříšení všech nás
nebožtíků
bude ohlášen tím, že prostě zakokrhá
kohout...
 
To potom zůstaneme ještě chvíli ležet...
První, kdo vstane,
bude maminka... Uslyšíme ji,
jak tichounce rozdělává oheň,
jak tichounce staví na plotnu vodu
a útulně bere z almárky kávový mlýnek.
Budeme zase doma.