Rozhovor s první dalajdámou

Málokdo ví, že Jeho jasnost dalajláma je ženat. Jako snad prvnímu českému novináři se mi podařilo udělat rozhovor s jeho manželkou při svém pobytu v indické Dharamsale na jaře t.r. Úvodem musím ještě říci, že některé podrobnosti (jméno, věk atd.) jsem byl nucen z bezpečnostních důvodů vypustit a jiné (vzhled, bydliště atd.) v rámci konspirace zase přidat. Rozhovor sám však je autentický. Ovšem bez znalosti určitého minima buddhismu, buddhistické a tibetské kultury, historie a mytologie, a ovšem také taoismu, je pochopení některých úseků téměř nemožné. Po pravdě musím říci, že neočekávám valného pochopení. Všem zájemcům a sympatizantům doporučuji nejprve si nastudovat ono minimum a k rozhovoru se pak neustále vracet... Duchovní krása a jasnost vhledu první dalajdámy bude při opakovaném pročítání postupně vynikat...

První dalajdáma (konspirační foto)Gúgl

Rozhovor se odehrával v černé obytné kuchyni typického nízkého mcleod-gandžského stavení ("McLeod Gandži" je ta část Dharamsaly, v níž má dalajláma sídlo). Jeho jasnost dalajláma se zatím u plotny věnoval kuchtění tibetské rýže, tradičního jednoduchého pokrmu vynikající chuti.

První dalajdáma (dále jen PD) a já (dále jen JÁ) jsme se zatím posadili ke stolu. S jistým překvapením jsem si všiml, že je to stůl z Ikea, ale nechtěl jsem to hned komentovat, abych nebyl nezdvořilý. Protože jsem se již před naším setkáním dověděl, že PD se kromě tibetského buddhismu také živě zajímá o zen, vytáhl jsem z batohu ohmatanou knihu Alana Wattse "Cesta zenu" a ukázal ji PD. Následující rozhovor je přesným přepisem záznamu z mého diktafonu:

PD: "Co je to?"

JÁ: "Je to kniha Alana Wattse přeložená do češtiny. Také se zajímám o zen jako vy."

PD: "Ukaž."

JÁ: "Tady."

PD: "Hmm. Hele, kniha o zenu!" Volá na dalajlámu, ukazuje mu knihu a vzápětí s ní mrští do ohně.

JÁ: "No počkejte! Co blázníte, co si to dovolujete!" Vyskočím a běžím k ohništi, odkud se snažím hořící knihu vyhrabat. "No tohle, koupil jsem ji sice v Levných knihách, ale stejně! Neměla jste právo- !"

PD: "Co tě zarazilo na tom stole, když sis sedal?"

JÁ: "No, viděl jsem, že je z Ikea-" Ještě sice zuřím nad ztrátou knihy, nicméně se mi nepodaří potlačit nastupující záchvat šíleného smíchu, který čas od času postihne každého majitele jakéhokoli kusu nábytku z Ikea.

PD: "Jak bys řekl, co to je, aniž bys to popsal slovy?"

JÁ: "Chcete mě zkoušet? Já jsem tady ten, kdo má klást otázky! Rozumíte? Jsem novinář a dělám s vámi rozhovor!"

PD: "Tak jak?"

JÁ: "Ježišmarija, vy nedáte pokoj?!" Ale protože jsem si od Alana již něco o zenu zjistil, položím lokty na stůl, opřu si hlavu o dlaň a vypláznu na PD jazyk: "Héééé!"

PD: "To nebylo špatné, mezi slepými bys byl králem!" A vypukne v hurónský smích.

JÁ: "Ha-ha-ha! Tak myslím, že tohle pro začátek stačilo. Poslyšte, nemáme mnoho času, přikročme tedy k vážnějšímu rozhovoru. Povězte mi, co vlastně děláte? Myslím, čemu se věnujete celé dny, protože manžela na jeho cestách nedoprovázíte?

PD: "Ne."

JÁ: "A co celé ty dny děláte?"

PD: "Když mám hlad, tak jím, když jsem unavená, tak spím. A jinak všechno mezitím jako kdokoli jiný."

JÁ: Rozhodnu se, že trochu přitvrdím, aby rozhovor získal spád: "A nevadí vám, že ten stůl vyrobili v Číně?"

PD: "Ne."

JÁ: "Opravdu?"

PD: "Je to tak?"

JÁ: "Já se ptám: opravdu?"

PD: "A já se ptám: opravdu je to tak?"

JÁ: "Myslíte si, že jste vtipná?"

PD: "Ano."

JÁ: "No, nejste. Spíš jste trapná."

PD: "Jaro přichází a tráva roste sama od sebe."

JÁ: "Nezlobte se na mě, ale strčte si ten zen víte kam!?"

PD: "Nechtěl by ses mě zeptat, Yendó, na něco důležitého? Třeba na to odkud přicházíme, proč jsme tady, co je po smrti, zda je vesmír konečný nebo nekonečný, jaký je smysl života..?"

JÁ: "No to by samozřejmě bylo prima, to zajímá hodně lidí, především v téhle těžké době. Tak začněme tím smyslem života."

PD: "V jaké těžké době, vy máte těžkou dobu?"

JÁ: "No tak vy, Tibeťané, to máte těžké, určitým způsobem, a my také. Myslím my Češi. Žijeme v takovém malém státě, před dvaceti lety jsme si vybojovali nebo spíše jsme obdrželi svobodu, teď budeme mít výročí a zdá se, že si toho nikdo moc neváží, hodně lidi furt volí komunisty, všichni žijou konzumně... A naše politická scéna to je truchlohra říznutá absurdním divadlem nejvyššího kalibru. Kam se hrabe Ionesco s plešatou zpěvačkou, my měli málem blonďatou. Představte si, že jsme letos předsedali Evropské unii a opozice nám zhroutila vládu. Taková ostuda. No a jinak nikdo nikomu a ničemu nevěří, jsme největší evropští bezvěrci, morálka se nám rozvolňuje, korupce bují na všech úrovních státní správy, máme vysokou rozvodovost, mladí se do manželství už neženou, navíc schvalují život v neúplných rodinách-"

PD: "Jééé, promiň, to je ale hodin! Už budeme muset končit, pozvali jsme Richarda na večeři. Richard Žére-"

JÁ: "Prosím vás, mně je jedno, co Richard žere-"

PD: "Ráda jsem tě poznala, stav se zase někdy na šálek čaje a kus řeči!"

JÁ: "Tak vám pěkně děkuju za rozhovor..." Rychle házím do batohu ohořelé zbytky Alana Wattse, loučím se a vycházím z místnosti.

PD: "Yendóóó!"

JÁ: "Ano?" Náhle se mi zdá, že jsem osvícen. Otáčím se, ale ke svému zklamání pouze vidím, že mi PD svítí mizerně blikající baterkou na cestu, abych ve svažitém terénu nezakopl: "Tak nashle!"

Závěrem bych chtěl ještě říci, že mě mrzí, že většina tzv. ženských časopisů, jimž jsem tento článek o silné a výjimečné ženě nabídl, jej nedocenila a odmítla. Dokonce i ty časopisy o ženách, jaké opravdu jsou (a od těch bych očekával podporu a solidárnost především), tak rovněž i ty o ženách, jaké by si přály být (a nikdy nebudou), a dokonce - a tady musím jmenovat - i nový ženský duchovní časopis Rytmus smrti. Tak ten mě svým přezíravým postojem vyloženě rozdurdil!