Filmový plakát k anime Princezna MononokeZdroj Wikipedia
Japonského režiséra kreslených filmů Hayao Miyazakiho snad není nutné představovat - nebo ano? Pokud ano, vězte, že je to chlápek ve věku šedesáti osmi let. Myslím, že ho výstižně charakterizuje výrok: „Věřím v moc příběhu. Věřím, že příběhy hrají významnou roli při formování lidských bytostí. Své posluchače dokážou povzbudit, ohromit a inspirovat.“
V mém případě se to Miyazakimu povedlo ve všech jeho filmech, které jsem zatím viděl: Princezna Mononoke (1997), Cesta do fantazie (2001) a Zámek v oblacích (2004). Filmoví kritici při hodnocení filmů používají procentuální škálu. Ještě jsem si nevšiml, že by někdy někdo z nich dal nějakému filmu 100%. Tak já dávám s chutí 100% všem třem filmům!
Jsou to netypické animáky se zvláštní tajuplnou atmosférou a grafickou poetikou ve stylu manga (druh japonské komiksové kresby). Děj se často posunuje kupředu pomocí jednoduchých dialogů namísto povrchní akce nebo rádoby vtipného a siláckého hláškování v každé větě. Příběh je složitější a menší děti (testováno na vlastních 5 a 7 let) se v něm často ztratí. Ale to nevadí, nepochopení souvislostí je vyváženo množstvím podivuhodných postav obdařených podivuhodnými vlastnostmi. Prckové si také mohou dovolit luxus přicházet na další a další souvislosti a tím i lepší pochopení děje postupně - za rok, dva, pět... Miyazakiho svět je úžasně barevný, snový až surreálný a především zalidněný nebo přesněji "zapříšerkovaný" roztodivnými bytostmi: bohy, duchy, draky, obludami a další nesčetnou havětí, která snad ani není promyšleným naplněním žánru fantasy, ale přirozenou reflexí šintoistické mytologie. Příběhy, jež jsou v Miyazakiho světě vyprávěny, stojí za to slyšet a především vidět. Hrdinkami příběhů je často dívka nebo mladá žena. Jejím mužským protihráčem je postava skrývající tajemství. K hrdince si postupně vytvoří láskyplný vztah a pomáhá jí v plnění nelehkého úkolu: většinou zlomení zlé kletby. Přestože se hrdinka s hrdinou vzájemně oblíbí, jejich vztah bývá jen naznačen a nekončí prvoplánově happyendově.
Princezna Mononoke zaujme až mytologickou silou příběhu, drsnou naturalistickou atmosférou a scénami plnými emocí. Cesta do fantazie se odehrává na pomezí reality a snu, v lázních, kam chodí relaxovat "osm miliónů bohů", jak hlavní hrdinku informuje šéfová - čarodějnice Yubaba. A Zámek v oblacích (natočený na motivy knihy britské autorky Diany Wynne Jones(ové) - česky bohužel nevyšlo) je především úžasnou pohádkou s nádhernou atmosférou a vynikajícím zobrazením historických reálií, v nichž se příběh odehrává, a jež připomínají první světovou válku soudě podle technické vyspělosti bitevních lodí a letadel.
Některé shodné prvky nebo motivy se dají vysledovat ve všech Miyazakiho filmech: silné ženské postavy (a to i vedlejší), protiválečné a ekologické cítění (ne v dnešním ochranářském slova smyslu, ale spíše v původním básnickém obdivu nedotčené přírody a všeho živého), s tím související fascinace krajinou - podmanivé záběry kopců nebo hor s mraky letícími nízko nad horizontem, přítomnost dobrých duchů pomáhajících hrdinům a určitá dávka melancholie nebo nostalgie...
Miyazaki již několikrát ohlásil svůj odchod do důchodu. Zatím však po několik let setrvává v jakémsi "polodůchodu". Jeho posledním filmem je Ponyo on the Cliff by the Sea (2008). Jde o příběh princezny - zlaté rybky Ponyo, která si kvůli lásce k pětiletému chlapci jménem Sōsuke přeje stát se lidskou bytostí... Otřepané téma, ale v Miyazakiho podání?
