Žádná růžová nebo modrá. Všechny děti mají stejné bílé uniformy unisexuálního střihu (pytel). Mezi plyšáky jsou zásadně zastoupeni jen měkkýši (mimo hlavonožců a mlžů), ploštěnci, kroužkovci, pláštěnci a raci.
Protože ve školce nám nedovolili fotografovat, pořídili jsme jeden tajný snímek z noční směny (školka funguje nonstop). V popředí Hnědé Ivo.Foto Dr. Jenda
Vedení mateřské školky se za každou cenu snaží, aby ve školce nevznikaly žádné genderové stereotypy. O dětech se nemluví jako "o něm" a "o ní". Místo maskulina a feminina se používá střední rod. O dětech se tedy hovoří jako "o tom", děti a vychovatelé se vzájemně oslovují jako přátelé, tedy přesněji rodově neutrálním "přítelo". Dětem, které chtějí mít za každou cenu nějaké jméno, je nabídnuta pracovní varianta Ivo.
"Ale Ivo je přece mužské jméno?" Ptám se ředitelky školky, padesátileté Amandy Řezníčkové Kozlové.
"Původně ano, přítelo, jejda promiňte-"
"Neomlouvejte se, klidně mi říkejte přítelo nebo redaktoro."
"Dobře, redaktoro, my jméno Ivo používáme důsledně ve středním rodu jako TO Ivo."
"Aha, a nemají s tím děti problémy, když se všechny jmenují stejně?"
"Kdepak," směje se Amanda Řezníčková Kozlová. "Když vychovatelka zavolá: Ivo! tak přiběhnou všechny."
"Ale každý přece nechce být Ivo, někdo se chce odlišovat, být svůj?" Snažím se nevzdat svoji argumentaci.
"Pokud tedy mermomocí trvají na nějakém odlišení, nabídneme jim vhodné adjektivum, většinou nějakou barvu a podobně. Vidíte?" Paní ředitelka mi ukazuje asi čytřletého běžícího umatlaného chlapečka.
"To je například Hnědé Ivo. Víte, některé děti jsou nespokojeny se jmény, které jim dali rodiče. Také proto používáme pracovní jméno Ivo. A snažíme se prosadit zákonnou úpravu, podle níž by se děti po dovršení věku šesti let mohly samy rozhodnout, jak se chtějí jmenovat."
"A neobáváte se invaze Bamblbíjů, Hermion, Bakuganů a jiných jmen krátkodobě populárních dětských hrdinů?"
"U našich dětí rozhodně ne."
"A co ty unifikované bílé dresy?"
"Ty symbolizují, že u nás jsou děti čistým nepopsaným listem papíru a mohou se stát, kým sami chtějí, bez ohledu na vnucované genderové role."
V knihovně školky nenajdete tradiční pohádky jako Popelka nebo Sněhurka a pokud ano, tak jen převyprávěné. Místo Popelky naleznete Popeláře, příběh o chlapci, který ke štěstí přišel díky seznámení s krásnou a bohatou manažerkou. Nebo Sněhurníka, příběh hocha, jehož sobecký despotický metrosexuální otec se každý den zhlíží v kouzelném zrcadle a ptá se ho, kdo je na světě nejkrásnější, dokud mu zrcadlo neodpoví, že jeho syn.
Přestože školka nesídlí ve velkém městě, nemá o malé zákazníky nouzi. Rodiče je dováží i z daleka.
"Až nás ten zájem překvapuje," říká ředitelka. "Přitom česká společnost ještě není na genderovou revoluci připravena, u nás některé ženy zrádkyně stále tepou do vlastních řad. Ale tahle revoluce přijde, stejně jako přišla velká průmyslová a velká kulturní revoluce."
"A velká říjnová", dodávám z legrace, ale k mému překvapení to ředitelka za vtip nepovažuje.
"Vy si z toho děláte srandu, redaktoro, ale za minulého režimu byla společnost genderově vyváženější. Měli jsme soustružnice, jeřábnice, havířky..."
