Úvodem považuji za nutné říci, že se v tuhle chvíli nehodlám zabývat obsahovým rozhodnutím Ústavního soudu o tzv. Lisabonské smlouvě. Ještě jsem totiž neměl příležitost pečlivě si pročíst ono rozhodnutí ústavních soudců, a proto mi nepřísluší hodnotit samotné odůvodnění rozhodnutí. V tomto textu se tedy hodlám krátce zabývat, jakým způsobem tento soud rozhodl. Při vší úctě ke všem soudcům jsem přesvědčen, že včerejší rozhodnutí se jim opravdu nepovedlo. Co měk tomu vede? Čtěte dál.
Ústavní soud se rozhodl, jak všichni víte, posuzovat jen tzv. "petit" podání zaslaného Senátem. Tedy jen těmi věcmi, na které se horní komora dotázala. Nutně se tedy musím ptát, proč si někdy na jaře vyžádal soud písemné stanovisko Prezidenta České republiky? Proč nařídil ústní jednání, při kterém vystoupili všichni účastníci - Prezident ČR, Vláda ČR, Poslanecká sněmovna ČR a Senát ČR jako navrhovatel. Ptám se po několikáté, proč to všechno, když to nebylo v rozhodnutí soudu vůbec relevantní záležitostí, jak sami soudci přiznali?
Nerad bych, zde spekuloval, jestli bylo záměrem posoudit jen některá, zmíněná, ustanovení, aby se tím vším soudci nemuseli zabývat a mohli od toho dát, co nejrychleji, ruce pryč či jsou opravdu přesvědčeni, že jim přísluší posuzovat opravdu jen „petit“ podání. Osobně jsem přesvědčen, že soudci měli posoudit celou Lisabonskou smlouvu ve všech jejích aspektech a dopadech, přičemž tento můj dojem posiloval fakt, že se rozhodli vyslechnout všechny účastníky řízení a nechali je předložit jejich názory a argumenty.
Toto rozhodnutí považuji také za velmi nešťastné, jelikož otevírá možnost dalším zákonodárcům a prezidentovi podávat další podněty a tím zbytečně prodlužovat celou proceduru. Navíc článek vytržený z kontextu může znít jakkoliv krásně, na druhou stranu v kontextu celé smlouvy se může stát věcí „ďábelskou“. Neříkám, že tomu tak je právě v této smlouvě, nicméně jsem přesvědčen, že principielně to odpovídá.
Pan soudce Güttler krátce po rozhodnutí pléna prohlásil, že není v možnostech soudu posoudit celou smlouvu v celku, jelikož jepříliš dlouhá a složitá. Ptám se, jak je tedy možné, že obecné soudy jsou schopny rozhodnout záležitosti, jejichž spis může obsahovat i více jak tisíc stran? Pořád dokola mě napadá přirovnání k celé věci, které se nám může státosudným. Při vší úctě k soudcům a soudkyním mi jejich rozhodnutí zabývat se jen těmi body, které napadl Senát, přijde, jako kdybych já nyní řekl, že se mi líbí určitá kniha, protože je druhá věta na 9 řádku, straně 55, třetí kapitoly, úžasná a pravdivá a přitom autorem knihy je kupříkladu Karel Marx a kniha sejmenuje Kapitál. Jde zde sice o hypotetický příklad, nicméně nikdy s ideologií Karla Marxe souhlasit nebudu, nikdy bych neřekl, že Kapitál je pěkná a pravdivá kniha, ale jsem přesvědčen o tom, že bych v této knize tímto způsobem našel větu, se kterou se ztotožním. Proto je dle mého názoru nutné a nezbytné posuzovat smlouvu jako celek.
