Podle čerstvých výsledků byl Lidl zvolen obchodníkem roku 2009. Podle slova "obchodník" bych čekal, že bude zvolen některý malý obchodník, konkrétní osoba, snažící se živnostník, podnikatel, který je šikovný a lidé k němu rádi chodí nakupovat. Takoví však rychle ubývají a jsou ohroženým druhem, málokdo si v dnešní tvrdé konkurenční době, kdy i samy obchodní řetězce si šlapou po krku, může dovolit konkurovat těmto molochům, a proto se nemůžeme divit, že i slovo "obchodník" si přivlastnily řetězce. Na rozdíl od mnoha zemí, kde tržní ekonomika funguje již tisíce let a kde slovo "obchodník" má stále stejný význam - mám na mysli třeba Turecko či Řecko (a nemyslím tím snaživce na arabských tržištích). U nás byl obchodník jako živočišný druh téměř vymýcen a přibývající vietnamští obchodníci mu pravý význam již nevrátí.
Nebudeme se ale zabývat jazykovým významem slova obchodník. Pomalu si můžeme zvykat, že "obchodníkem" je myšlen nějaký nadnárodní hypermarketový řetězec, stejně tak jako si zvykáme, že nedostatek času pro naše přátele si kompenzujeme hraním na přátele na facebooku nebo jako si zvykáme na to, že na večeři se už přítelkyně nezve do vybraných restaurací, ale stačí s "kamarádkou" zajet autem do McDrive a v autě "povečeřet" hranolky s colou.
Obchodníkem roku 2009 je Lidl, hypermarketem roku Tesco, prodejcem elektroniky údajně krachující Electro World, prodejcem nábytku roku je Ikea. I v ostatních kategoriích se umístily řetězce nebo sítě obchodů. Nezávislý obchodník je prostě historické sousloví, které se s oběma přivřenýma očima dá použít jen pro vietnamské provozovatele večerek. Výsledky hlasování přesně ukazují, jak žijeme: zajedeme si autem pro levné nákupy napodobenin potravin nebo "privátních značek" (=to, co bylo dříve potravina, se rozředí, nastaví něčím levnějším, dá horší poměr surovin apod., vyrobí se to u toho kdo to vyrobí nejlevněji, zabalí se to do trapného obalu a nabízí za levnou či ještě levnější cenu pod značkou daného řetězce), nakoupíme si v Ikee nějaké čínské či ruské designové "objevy" (= často kýče, kdy se designový či materiálový nedostatek prezentuje jako vlastně skvělá vlastnost, kvůli které si to prostě musíte koupit), zajedeme si do Electro Worldu pro nějakou neskutečně levnou elektroniku, kterou k životu stejně nepotřebujeme, a pak konečně ta "véča" v McDrive.
V Lidlu jsem byl párkrát z nouze, nikdy jsem tam nic nekoupil. Šli jsme si tam jen pro bedýnky od banánů, když jsme se stěhovali. Třeba v Řecku je Lidl jakýmsi vetřelcem, který nabízí jakési zvláštní potraviny, kterým nikdo moc nevěří. Tady v Česku jim také moc nevěříme, ale cena rozhoduje. Sice jsme slyšeli či četli o stromech, nezákonně pokácených před obchody Lidlu, četli jsme o některých prodávaných potravinách, jejichž kvalita jaksi nebyla v pořádku, ale cena rozhoduje. "Já do Lidlu nechodím, nic tam nemají," jsou slova téměř všech lidí, kterých jsem se ptal, kam chodí nakupovat. Nikdo tam prý nechodí, "jít do Lidlu" je pro mnoho lidí téměř jako urážka. Kdo tam tedy chodí? Někdo tam přeci chodit musí, když byl zvolen obchodníkem roku. Kdo tedy, když ne vy ani já? Přeci jen jsem jeden případ v okolí našel, který do Lidlu chodí - rodiče, kteří tam kupují za pár korun pivo, které jim nechutná jako to plzeňské, ale neberte to za ty prachy (3,90 nebo kolik), napodobeniny mléka nebo nezdravé slazené limonády, které jsou oboje levnější než voda, nebo nějaké akční čínské blbosti, které se koupí a pak se zase vyhodí, takže jen roztáčí neekologickou "spotřebu pro spotřebu", kdy se tady tlačí lidem nějaké blbosti jen proto, aby Číňani měli asi co vyrábět a nemuseli lozit v polích s rýží.
Nevadí mi, že tady Lidl je. Pokud ho někdo k životu potřebuje a chce si kupovat hlavně to, co je ultralevné, ať si tam chodí. V každé zemi je vrstva lidí, kteří tam chodit budou. Ale proč je u nás nejlepším obchodníkem? Proč u nás téměř zcela chybí obchody segmentu "feinkost", tedy delikatesy, lahůdkové a vybrané potraviny, krámky s vysoce kvalitními sladkostmi, delikatesami, specialitami nebo biopotravinami, tak jako je tomu v mnoha jiných západních, ale i třeba asijských či středovýchodních zemích? Všechno přeci není jenom o kupní síle, ale třeba (a hlavně) o preferenci kvality, o preferenci toho, co mi opravdu chutná, co si prostě rád někdy dopřeju. Ne to, co je levné a za ty prachy "ujde", ale to, co je dobré nebo nejlepší a opravdu chutná.
Znám lidi, kteří tvrdí, že na to nemají, kupovat si dražší věci, tedy cokoliv, co je dražší než to nejlevnější. Spousta z nich ale nemá problém nechat za večer v hospodě nebo na diskotéce tisícovku či dvě, kupovat si každý půlrok nový trendový mobil nebo předražené jeansy za dva tisíce (které si v Německu koupím za polovinu). U lidí, kteří neváhají dát třeba tři tisíce měsíčně za cigarety, ani nemluvě. Jen naprostá menšina lidí u nás je v takové sociální bídě, že jinam než do Lidlu či Kauflandu chodit nemohou. Ale u naprosté většiny lidí je to asi prostě otázka priorit. Někdo, bohužel zatím menšina, si rád připlatí za kvalitní potraviny, někdo kupuje jen to nejlevnější a raději si huntuje plíce cigaretami či játra alkoholem. Možná to je vše zase jen důsledek komunistické normalizace, kdy prostě byl chleba, mléko, knedlo vepřo, pivo, zelená a startky a nikdo nic jiného nebo lepšího nechtěl, protože ani nemohl. Zatímco v západní Evropě si lidé dopřávali specialitky, delikatesy a vybrané potraviny, alespoň jednou za čas v nějaké lepší restauraci, u nás jsme 40 let žili v izolaci, která z nás jen hooodně pomalinku vyprchává a dovoluje nám se učit být zase gurmány a nekupovat jen to nejlevnější. Není na čase se z té normalizace a zajetí levných a "ještě levnějších" cen vymanit a dopřát si něco lepšího než jen "nějaký" chleba, "nějaké" pivo a "nějaké" mléko?
