Jak moc přírodní žijeme své životy? Aneb nejen o vodě

Jak moc přírodní žijeme své životy? To je otázka, která mě napadá vždy, když porovnám náš dnešní životní styl se životním stylem našich předků. Ne že bych se chtěl vracet do roubených chaloupek a choulit se do ovčích kůží, to ne. Jen mne kolikrát napadá, zda jsme se od té přírody nevzdálili až moc. A spousta případů lidí okolo mne mi dává pocit, že to tak opravdu je.

Nejčastěji nad tím začnu přemýšlet, když se s přítelkyní ubíráme k některé z našich oblíbených studánek pro vodu. Patří mezi ně například Verunčina studánka na Vlčí hoře, Maternice u Hronova, Klučanka pod Hejdou nebo těžko přístupná Masarykova studánka pod Zvičinou. Mé oblíbené studánky jsou však i všechny ty, které míjím coby terénní cyklista, většinou dobře ukryté v přítmí lesa. Ale i všechny ty bezejmenné pramínky chladivé, mrazivě osvěžující a opravdu křišťálově čisté vody, které člověk míjí při procházce po horských stezkách a po skalnatých úbočích našich hor. Tam poskytnou vítané a čisté osvěžení - bez cukru, umělých sladidel či kalorií! Ty, co jsou v nížepoložených, více civilizovaných oblastech, však toto štěstí neměly a pít se z nich již většinou nedá kvůli místnímu znečištění průmyslem nebo živočišnou produkcí, pokud je v blízkosti zemědělské družstvo nebo pastvina.

Proč o tom píšu? Voda je ta nejpřirozenější věc, která člověka provází od samého narození. Je to také ta surovina, která se podle mínění některých futurologů stane drahocennější než ropa. A my si vodu dobrovolně ničíme chlorem nebo kupujeme za mnohonásobnou hodnotu v hypermarketech. Co se týče vody, která nám teče doma z kohoutků, stačí snad jen zmínit, že chlor, používaný na její dezinfekci, se používal v první světové válce jako chemická zbraň. Ač v naprosto minimální míře, přeci jen kvalitu naší vody ovlivňuje a jelikož každá věc má vždy rub a líc, kromě dezinfekce, kdy ničí „špatné“ bakterie přítomné ve vodě, ničí často bohužel i ty „dobré“, přítomné v našich zažívacích soustavách. Ty, které nám ničí také antibiotika a které pak moderní člověk doplňuje zpět ve formě různých těch zázračných jogurtových kultur a nápojů z hypermarketů.

Samozřejmě míra chlorizace resp. dezinfikace je diskutabilní, ale jsem přesvědčen, že dnes často žijeme „odpřírodněné“ životy a často bychom v ryze přírodních podmínkách již nebyli schopni přežít. Týká se to zrovna té vody – naši cestovatelé mívají v zemích Afriky či Asie z místní vody velké trávicí problémy, zatímco místním neškodí. Ba co více, místní často pijí takovou vodu, kterou by u nás nepil ani pes z louže. A často s tím nemají nejmenší problém, jejich „bakterie“ jsou odolnější a ne tak zdecimované antibiotiky a chemizací jako ty naše. Nehodnotím, co je lepší. Je však zajímavé nad tím přemýšlet.

Každý, kdo někdy ochutnal výtečnou vodu z horského pramínku, ví, jak rozdílně chutná oproti té „normální“. Dovoluji si také tvrdit, že mnohdy i voní. A že je „živá“ - zatímco květiny nesnáší chlorovanou vodu, která se musí dát odstát (aby chlor mohl uniknout), u pramínků a potůčků se vždy rostlinám daří. Květiny naší vodou zalévat nemáme, ale do sebe ji lejeme. Proto vždy vítám, když si mohu domů donést několik lahví nejen dobré, ale i také čisté a nechlorované vody, nebo se jí osvěžit během vyjížďky na kole nebo během túry lesem.

Nechci Vás nabádat, abyste hned vzali kanystr nebo prázdné lahve a hledali na mapě nejbližší studánku. Chci jen, abyste o tom přemýšleli. O tom, jak moc jsou naše životy odpřírodněné. Netýká se to jen vody, ale i také naší stravy, vybavení domácnosti, nábytku nebo stavění domu. Týká se to naší zábavy, našich dovolených i našeho přístupu k potomkům. Rozhodně se nechci vracet do roubených chaloupek, ač to někdy může být příjemně nostalgické a poučné. Chci však přemýšlet. Dávat si otázky. O tom, zda to, co děláme, nemůžeme dělat jinak.