- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Nejčastěji nad tím začnu přemýšlet, když se s přítelkyní ubíráme k některé z našich oblíbených studánek pro vodu. Patří mezi ně například Verunčina studánka na Vlčí hoře, Maternice u Hronova, Klučanka pod Hejdou nebo těžko přístupná Masarykova studánka pod Zvičinou. Mé oblíbené studánky jsou však i všechny ty, které míjím coby terénní cyklista, většinou dobře ukryté v přítmí lesa. Ale i všechny ty bezejmenné pramínky chladivé, mrazivě osvěžující a opravdu křišťálově čisté vody, které člověk míjí při procházce po horských stezkách a po skalnatých úbočích našich hor. Tam poskytnou vítané a čisté osvěžení - bez cukru, umělých sladidel či kalorií! Ty, co jsou v nížepoložených, více civilizovaných oblastech, však toto štěstí neměly a pít se z nich již většinou nedá kvůli místnímu znečištění průmyslem nebo živočišnou produkcí, pokud je v blízkosti zemědělské družstvo nebo pastvina.
Proč o tom píšu? Voda je ta nejpřirozenější věc, která člověka provází od samého narození. Je to také ta surovina, která se podle mínění některých futurologů stane drahocennější než ropa. A my si vodu dobrovolně ničíme chlorem nebo kupujeme za mnohonásobnou hodnotu v hypermarketech. Co se týče vody, která nám teče doma z kohoutků, stačí snad jen zmínit, že chlor, používaný na její dezinfekci, se používal v první světové válce jako chemická zbraň. Ač v naprosto minimální míře, přeci jen kvalitu naší vody ovlivňuje a jelikož každá věc má vždy rub a líc, kromě dezinfekce, kdy ničí „špatné“ bakterie přítomné ve vodě, ničí často bohužel i ty „dobré“, přítomné v našich zažívacích soustavách. Ty, které nám ničí také antibiotika a které pak moderní člověk doplňuje zpět ve formě různých těch zázračných jogurtových kultur a nápojů z hypermarketů.
Samozřejmě míra chlorizace resp. dezinfikace je diskutabilní, ale jsem přesvědčen, že dnes často žijeme „odpřírodněné“ životy a často bychom v ryze přírodních podmínkách již nebyli schopni přežít. Týká se to zrovna té vody – naši cestovatelé mívají v zemích Afriky či Asie z místní vody velké trávicí problémy, zatímco místním neškodí. Ba co více, místní často pijí takovou vodu, kterou by u nás nepil ani pes z louže. A často s tím nemají nejmenší problém, jejich „bakterie“ jsou odolnější a ne tak zdecimované antibiotiky a chemizací jako ty naše. Nehodnotím, co je lepší. Je však zajímavé nad tím přemýšlet.
Každý, kdo někdy ochutnal výtečnou vodu z horského pramínku, ví, jak rozdílně chutná oproti té „normální“. Dovoluji si také tvrdit, že mnohdy i voní. A že je „živá“ - zatímco květiny nesnáší chlorovanou vodu, která se musí dát odstát (aby chlor mohl uniknout), u pramínků a potůčků se vždy rostlinám daří. Květiny naší vodou zalévat nemáme, ale do sebe ji lejeme. Proto vždy vítám, když si mohu domů donést několik lahví nejen dobré, ale i také čisté a nechlorované vody, nebo se jí osvěžit během vyjížďky na kole nebo během túry lesem.
Nechci Vás nabádat, abyste hned vzali kanystr nebo prázdné lahve a hledali na mapě nejbližší studánku. Chci jen, abyste o tom přemýšleli. O tom, jak moc jsou naše životy odpřírodněné. Netýká se to jen vody, ale i také naší stravy, vybavení domácnosti, nábytku nebo stavění domu. Týká se to naší zábavy, našich dovolených i našeho přístupu k potomkům. Rozhodně se nechci vracet do roubených chaloupek, ač to někdy může být příjemně nostalgické a poučné. Chci však přemýšlet. Dávat si otázky. O tom, zda to, co děláme, nemůžeme dělat jinak.
Další články autora |