Ukradená revoluce aneb mládí vpřed!

Ukrást se dá téměř cokoliv.  Vánoce, jako v kultovním filmu Tima Burtona, nebo revoluci, klidně i tu naši sametovou.  Jediné, co vám opravdu nikdy nikdo neukradne, jsou vzpomínky.

 Ukradené Vánoce jsou příběhem nudícího se kostlivce, který se rozhodne obyvatelům sousedního města připravit dost netradiční svátky. Unese proto Santu a dětem připraví dárky v Halloweenovském duchu. Ty se potom velmi diví, cože to nachází pod stromečkem. Možná i mnozí z nás se po 20 letech od revoluce diví, jaké dárky jim byly zabaleny. Ukradli nám snad revoluci? Nevím jak komu, ale mně ano. A to hned na začátku.

Listopadové události roku 1989 jsem prožil během základní vojenské služby na Slovensku. To byl sám o sobě dostatečný Halloween. Za zdmi kasáren se mě revoluce opravdu téměř netýkala. Byly to zvláštní dny. Vzpomínám si, že měly přímo Burtonovskou atmosféru. Charaktery se lámaly, počasí bylo ponuré a naše nálada také. Drželi nás v nejistotě a napětí. Jako úderná pěst pracujícího lidu jsme se chystali na nejhorší. A tak jsem osobně opravdu klíči necinkal. Jen uzávěrem od samopalu.

Kromě svobody mi tak ukradli i revoluci. Emocionální a nekritické nadšení jsem nemohl prožít. Snad i proto jsem nebyl zaplavený pocitem odpuštění, všeobjímající lásky, nových nadějí a myšlenkou "nejsme jako oni". Rozhodně jsem zpozorněl, když se začali jako houby po dešti objevovat spolehliví soudruzi. Nejdřív to byl nepostradatelný soudruh Čalfa, pak soudruzi Dlouhý, Kočárník, Tošovský a další. Nejzajímavější mi přišli ti, ze kterých se přes noc stali pravičáci tělem i duší.

To už jsem si začal říkat, že revoluci možná neukradli jenom mně. Ano, lidi kteří umí a chtějí být u toho se zase prosadili. U čeho? U čehokoliv. Schopnost přizpůsobit se, je v jejich podání dotažená do sebemenšího detailu. Politika, byznys, veřejný život. A dnes? Kam až oko dohlédne, spousta spolehlivých soudruhů. Jeden je premiérem, další bude naším komisařem v EU. A tak se vkrádá logická otázka. Nejsou oni nakonec "ti nejlepší z nás"?

Nedivím se proto dnešní mladé generaci, že je jí moje ukradená revoluce vcelku ukradená. Když se jich budete ptát, vsadím se, že budou přesně vědět, kdo to je Tim Burton. Zavedou vás na Facebook, Youtube, Twitter nebo Google Wave. Pokud ovšem zrovna budou mít čas a zvednou oči od Modern Warfare2. Hlavně se jich neptejte na revoluci, ani na spolehlivé soudruhy. Ty už si sebou asi budeme vláčet jen my starší.

Rozhodně mě tento jejich přístup nepohoršuje. Spíš mohu mladým závidět nezatíženost, mnohdy až sladkou nevědomost a odstup od událostí, které pro nás byly ve své době tak důležité. Vývoj nezastavíme a to je dobře. Mají svých problémů myslím dost a ať si svoje budoucí revoluce prožijí sami. Jestli to budou revoluce politické, společenské, ekonomické nebo technologické, o tom rozhodne až čas. Za sebe jim jen mohu popřát, aby jim jejich revoluce nikdy nikdo neukradl.