Salónní manýry aneb Terazky som premiérom !

Od listopadu 89 jsme zažili několik předsedů vlád. Každý byl jiný, ale jedno měli společné. Dřív nebo později jim velká část společnosti nemohla přijít na jméno. U některých se stav neoblíbenosti projevoval hned od začátku, jiní se k němu později dopracovali vlastní pílí. Tímto malým ohlédnutím chci vzpomenout, jaké typy lidí prošli premiérskou funkcí.

Václav Klaus vedl vládu v letech 1992 - 1997. Od začátku se stal symbolem přechodu od plánované ekonomiky k ekonomice tržní. Zatímco část voličů v něm až nekriticky viděla a vidí profesora ekonomie, který nejlíp zná recept na mnoho problémů společnosti, druhá část voličů Klause zatracovala jako samolibého a nepříjemného člověka, který prosadil utahování opasků a útěk před právníky. Počáteční nadšená přízeň velké většiny se postupně rozplynula v problému financování ODS a celkové špatné ekonomické situaci. Přesto Klaus přežil všechno a všechny a zastává spokojeně prezidentský úřad. Nelze mu upřít sílu osobnosti a schopnost držet dohody.

Vystřídán byl Josefem Tošovským, který vládu vedl krátce v letech 1997 - 1998. Tento na pohled seriózní bankéř také postupně rozdělil společnost na dva tábory. Jedni mu neustále předhazovali velkou spojitost s komunistickým režimem, druzí vyzdvihovali jeho serióznost a odbornost. Politické ambice zjevně neměl a vedl pouze přechodnou vládu. Svým zjevem ze všeho nejvíc připomínal mafiánského bosse z kdysi populárního seriálu Chobotnice. Dodnes je oblíbeným terčem Klause a jeho obdivovatelů.

Miloš Zeman v letech 1998 - 2002 zahájil éru sociálnědemokratických vlád a premiérů. Svůj úspěch postavil na sílícím odporu části společnosti, na kterou dopadly negativně reformy Klausových vlád. Sociální demokracii vytáhl z preferencí kolem 7% až k vítězství ve volbách. Po celou dobu své vlády bojoval s nepřízní médií. Jeho vláda "dědků a sebevrahů" však zastavila ekonomický pokles a obrátila ho v růst. Pro mnohé obratný politik, pro jiné ubohý žvanil. Jeho bonmoty byly a jsou pověstné. Pro mě osobně právě on, společně s Klausem, naplňuje slovo "politik". Jeho sloní paměť je pověstná, stejně jako více než hodinové projevy pronášené z patra.

Jeho nástupce Vladimír Špidla (2002 - 2004), překvapil obhájením vítězství Sociální demokracie ve volbách roku 2002, proti znovu sílící ODS, stále ještě v čele s Václavem Klausem. Dokonce se hovořilo o jistém podcenění Špidly, právě ze strany Klause. U Špidly bylo zajímavé, že se po letech stal předsedou vlády člověk bez ekonomického vzdělání. Tento historik ovšem rozhodně nebyl žádným řečníkem. Spíš plaše a uzavřeně působící Špidla si nakonec vysloužil posměch a jeho přezdívka "Hurvínek" se celkem vžila. Skončil po problémech ve vlastní straně, nepovedené prezidentské volbě, problémech v koalici a společnosti jako celku.

Stanislav Gross se měl stát novou nadějí. Jeho působení v letech 2004 - 2005 ovšem nebylo tou pravou ukázkou dravého mládí. Stal se nejmladším předsedou vlády v celé Evropě. Bohužel to byl zřejmě jeho jediný přínos. Mnozí mu vytýkali malé životní zkušenosti a prakticky celý dospělý život prožitý jen v politice. Z Grosse, obratného parlamentního vyjednavače, byl najednou bezradný předseda vlády. Vše vyvrcholilo jeho kolosální neschopností vysvětlit své majetkové poměry a známou bytovou aférou. A tak skončil kdysi dlouhodobě nejpopulárnější politik. Později, už mimo politiku, dokázal, že zase tak bezradný není. Obchodem s akciemi, díky svým kontaktům a někdejšímu postavení, vydělal kolem 100 mil.Kč. Tím ale jen dokázal, že do české politiky se nechodí spravovat věci veřejné, ale bohatnout.

Jiří Paroubek nastoupil do úřadu v letech 2005 - 2006 docela razantně. Od začátku dal až přemrštěný důraz na průzkumy veřejného mínění. Z počátku tento styl slavil úspěch a Paroubkova popularita rostla. Dalo by se říct, že se vezl na vlně neúspěchů jeho předchůdců. Po neslaném nemastném období tu najednou byl silný hráč. I podle zmíněných průzkumů velká část společnosti volala po silné ruce. Paradoxně Paroubek, řazený do "pravicového" křídla ČSSD, nevylučoval spolupráci s KSČM. Jeho odpůrci mu později vyčetli diktátorské metody a chování. Ve volbách roku 2006 vytáhl zdánlivě zdecimovanou Sociální demokracii k nejlepšímu volebnímu výsledku v historii. Přesto volby těsně prohrál s ODS a snížil se k emotivnímu povolebnímu projevu. I v současné opoziční roli Paroubek vyvolává především emoce. A to jak u svých odpůrců, tak u příznivců. Otázkou je, zda právě on je budoucností Sociální demokracie.

Od roku 2006 zastává funkci předsedy vlády Mirek Topolánek. Někdejší senátor a současný předseda ODS, nástupce Klause. I on dokázal ve volbách roku 2006 dosáhnout historicky nejvyššího volebního zisku pro svou stranu. Zatím obratně vede koaliční vládu, která se musí při volebním patu spoléhat na hlasy přeběhlíků z opozičního tábora. V takové situaci prosadil některé reformy. K zamyšlení je jeho způsob chování a vystupování na veřejnosti. Jak sám říká ve svém rozhovoru pro tisk, nemůžeme od něj čekat "salonní manýry". Absolvent vojenského gymnázia, který podle vlastních slov 7 let fáral v dolech. Rád se stylizuje do polohy hráze, která brání (cituji): "všechny věci, které jsme od listopadu 89 získali". Sám sebe považuje za vítězný typ, všechna důležitá klání prý vyhrává. Tito lidé ovšem bývají dost nevypočitatelní při prvních porážkách, které musí zákonitě přijít. Zatím mu ale (opět cituji): "nervy nestříkají".

 

Tolik moje shrnutí. Proč vlastně jsem se k němu odhodlal ?  Abych naznačil, kolik různorodých typů lidí dosáhlo na premiérský úřad a jak v něm uspěli nebo neuspěli. Z hlediska pohledu na politiku je jasné, že Mesiáš nepřijde. Přijdou jen další průměrní lidé, kteří se budou chtít zaobírat tak iracionální záležitostí, jakou politika vlastně je. Pro nás "pozorovatele" z toho vyplývá poučení. Ať ekonom nebo historik, pokročilejšího věku nebo mladík, ať bankéř nebo voják, dřív nebo později stane se neoblíbeným a odejde. Proto je zbytečné, aby v nás vyvolávali nějaké emoce a abychom kvůli nim plnili internetové diskuse. Premiéři přicházejí a odcházejí, my zůstáváme.