Madeira - místo přírodních zázraků

Pokračuji třetím dílem zážitků z cestování po ostrově, který nabízí tolik přírodních krás, kolik si jen dokážete vybavit. Kromě nich zde najdete milé a příjemné obyvatele, kteří se chovají k turistům zdvořile a ochotně. Nesetkali jsme se tu s žádným agresivním vnucováním zboží nebo služeb, ani s neochotou nebo odmítnutím našich dotazů. Turisté zde mohou počítat se zájmem místních, kteří se rádi pobaví o zemi, ze které pocházíte. Madeiřané jsou hrdí na svůj ostrov a rádi slyší, když se vám líbí. Podle některých informací jsem čekal spíš uzavřené a nepřístupné lidi, ale podle mého poznání jsou úplně normální a příjemní.

Po náročných dnech, kdy na odpočinek nebyl vůbec čas, jsme na čtvrtý den našeho pobytu naplánovali trochu volnější program. V nohách stále cítíme včerejší nachozené kilometry, ale to nám vůbec nebrání, abychom pokračovali v poznávání ostrova. Den pro nás začíná již tradiční návštěvou samoobsluhy a doplněním zásob. Dnes si vybereme i sadu pohlednic, kterých je tu velký výběr a za ceny, které jsou příznivější než v různých obchodech se suvenýry. Jelikož jsme se včera vybavili kartičkou Giro, nemusíme spoléhat na hotelový bus a přesunujeme se do centra místním žlutým autobusem MHD. Ve východní části města a přístavu si jdeme prohlédnout pevnost Fortaleza de Sao Tiago, které říkáme "žlutá pevnost". Byla postavena v roce 1614 a svými děly chránila vjezd do přístavu po 300 let. V roce 1974 ji převzala madeirská regionální vláda a upravila ji pro oficiální a výstavní účely. V pokladně u vchodu nás upozorní, že do muzea můžeme pouze se vstupenkou, ale spodní část pevnosti, její hradby a prostory si můžeme prohlédnout volně. Výstava vojenských zbraní nás nakonec nezláká a tak si více užijeme výhledů na útesy a moře z hradeb žluté pevnosti. Dole vlevo kousek pod pevností vidíme zajímavé místo na koupání, se vstupem do moře.

Do přístavu právě vjíždí replika lodi Santa Maria a neunikne tak objektivům našich fotoaparátů. Na chvíli si zkouším představit, jestli střelbou z dobových děl, bylo opravdu možné ochránit vjezd do přístavu. Dnes má vojenská posádka ostrova k dispozici miniponorku a vojenský člun, ale během našeho pobytu je nespatříme ani jednou. Procházíme pak uličkami v okolí pevnosti a užíváme si atmosféru starých přístavních krámků a hospůdek. U mnoha restaurací nás lákají naháněči k posezení. Na tabulích je možné si pročíst nabídku i s cenami a myslím, že se sem ještě vrátíme.

Na malou chvíli se zastavíme na tržišti Mercados dos Lavradores, kde se tentokrát nedíváme ani tak po ovoci a květinách, jako spíš po ostatním zboží. Dlouho se nezdržíme a pokračujeme do moderního shoppingu hned přes cestu. Je to vlastně docela kontrast. Právě jsme opustili klasickou tržnici, abychom hned naproti našli moderní, klimatizovaný objekt. V jeho spodní části procházíme supermarketem, který srovnáváme s těmi našimi. Je zde obrovská nabídka ovoce a zeleniny za velmi příznivé ceny. Zaujme nás také množství čerstvých ryb a ostatních plodů moře. Díváme se po mých oblíbených tyčinkách Big Corny. Jsou totiž výborné na rychlé dodání energie při výletech a cestování. Dlouho je nemůžeme najít, ale nakonec jich objevíme několik druhů, jen balených po více kusech ve větších krabicích. Protože jsme si slíbili odpočinkový den, jdeme si na chvíli sednout do parku Jardim Municipal, který se nachází v centru na třídě Avenida Arriaga. Není velký, ale v roce 2000 dostal zlatou medaili v soutěži evropských parků. Rostou zde např. zajímavé tzv. lahvové stromy, jejichž kmeny se doslova rozlévají po zemi, nebo stromy z Nového Zélandu Agathis brownii, které jsou až 50m vysoké.

Podle plánku MHD hledáme linku, která by nás vyvezla k pevnosti nad městem. Chvilku nám to trvá, ale nakonec se přesuneme až k shoppingu Dolce Vita a od něj jedeme nahoru nad město. Tady nás zaujme moderní zástavba bytových domů. Později ve vývěskách zkoumáme i ceny zdejších nemovitostí. Ve srovnání s těmi našimi, nabízí větší komfort bydlení na větších podlahových plochách, při nižších nebo srovnatelných cenách. Jeden z místních obyvatel nás nasměruje k pevnosti Fortaleza do Pico. Kdo se sem vydá, bude odměněn úžasným výhledem na město a funchalskou zátoku. Pevnost je přístupná částečně, horních pater užívá armáda a veřejnost do nich nemůže. Rozhodně ale doporučuji pevnost navštívit, nám se tu podařilo nafotit snímky jako z nějakého katalogu cestovní kanceláře. Z pevnosti sestupujeme pěšky do města, až k Dolce Vita, kde se krátce zastavíme. Žádný z fastfoodů nás ale moc nebere a tak se jdeme najíst do ověřené zahradní restaurace v parku Svaté Kateřiny.

Při posezení se zamýšlíme nad způsobem našeho odpočinku, protože i dnes jsme toho nachodili docela dost. Cestou do hotelu se vezeme MHD, což znamená občas si mávnout na autobus, který bez tohoto signálu nezastaví. Docela se do toho vžívám a mávnu i na spoj, který nás vyklopí o ulici výš, než bychom potřebovali. Ale to nevadí, nejsme tady tak dlouho, abychom měli místní systém zažitý a rádi se  projdeme. Je pořád hezky a začínáme se těšit k hotelovému bazénu. U něj je ovšem obsazeno a tak máme chvilku skutečného odpočinku. Ten nám vydrží jen pár chvilek a už jsme zase neposední. Po večeři se vydáváme západním směrem, po nově vybudované promenádě pod hotelem Duas Torres. Vede k lázeňskému zařízení s trochu šíleným názvem Complexo Balnear das Pocas Governador. Dál na západ, pod hotely Atlantic Gardens a Atlantic Palms, je kamenitá pláž Praia Formosa. Pokrývají ji valouny velikosti pěsti. Pokusy o navezení písku a vytvoření písečné pláže, nebyly při síle mořského příboje úspěšné a písek byl odplavován do moře. Kameny nám nevadí a toto místo si velmi oblíbíme.

Pozorujeme západ slunce a fotíme hrdě se tyčící útes Cabo Girao. Až se úplně setmí, sedíme jen tak na pláži a posloucháme mořské vlny, které přicházejí a s hlasitým šuměním po oblázcích se vracejí zpět. Den zakončíme posezením v místní hospůdce s názvem Yacht Club u půllitru Coralu a sklenky dobrého červeného vína. Dost bylo odpočinku! Je tu pátek a den našeho plánovaného velkého výletu. Využíváme toho, že před naším hotelem Florasol věčně postávají 3-4 taxíky a přesně podle našeho předpokladu stačí se na okamžik zastavit u mapy ostrova, abychom se dočkali nabídky na výlet. S řidičem se domluvíme během pár chvilek. Na mapě mu ukazuji naši vybranou trasu. Ptám se na cenu a čas, za který se dá takový výlet stihnout. 85 Euro se nám zdá rozumných, protože získáme taxi na asi 6h, během kterých nás odveze kam budeme chtít a nebudeme platit žádné čekání. Pracovně říkáme taxikáři "Miguell", ale to jen tak mezi sebou.

Jedeme uličkami Funchalu a celkem musím obdivovat Miguellovu schopnost orientace. Je vidět, že je místní. To už se šplháme silničkami na Monte. Zpočátku moc nemluvíme, ale později se docela debata rozproudí. Naše angličtina je sice na chabé úrovni, přesto pochopíme všechny Miguellovy informace, kterými nás zásobuje. A tak vlastně získáváme kromě řidiče i velmi ochotného průvodce. Máme namířeno k zahradám Blandys Garden. Patří potomkům původních majitelů velké vinařské firmy, která existuje dodnes. Dům v zahradách rodina stále využívá a není přístupný veřejnosti. Pan řidič nás po koupi vstupenek odveze do nižší části zahrady, kde je podle něj lepší a pohodlnější cesta pro návštěvníky. Na prohlídku máme dost času, bude na nás čekat, jak dlouho budeme potřebovat. Park je vybudován ve francouzském a anglickém stylu. Působivá je jeho vstupní alej, na jedné straně s kaméliemi, na straně druhé s azalkami a rododendrony. Mě zaujme část zahrady s názvem Inferno. Vede docela divokým lesem a kolem dřevěného zábradlí podél skály. Snažíme se nikde se dlouho nezdržet, přesto v zahradách nakonec trávíme více než 2 hodiny.

U Teahousu jsou krásná jezírka s lekníny a za ním pak slavné golfové hřiště v Palheiro Ferreiro. Uděláme si přestávku a dáváme si sandwiches a pivo. Golfisté ve stylovém oblečení přicházejí do Teahousu z druhé strany. Vrátíme se k Miguellovi a ten se vyptává na naše zážitky a dojmy. Samozřejmě zahrady velmi chválíme a taxikář je viditelně potěšený. Teď nás čeká delší jízda, během které se o ostrově dozvíme víc, než jsme čekali. Kromě jiných míst projedeme i v blízkosti Camachy a Miguell se nás ptá, jestli poznáváme levadu Dos Tornos, k jejímuž zdolání jsme se přiznali. Nejsme si úplně jistí, ze silnice některá místa vypadají trochu jinak. Miguell se usmívá a nepřestává nám vykládat zajímavosti o tom, co právě vidíme. Ukazuje nám různé rostliny podél cesty a všechny je pojmenovává. Nevynechá ani eukalyptové stromy a Agapantus, kterého je všude plno. Chlubím se svou "vyčtenou" znalostí a informuji Miguella, že Agapantus pochází z Jižní Afriky. "Oh yes", mám jeho nadšený souhlas...

Začínáme stoupat do hor a silničky se začínají povážlivě klikatit. Vidím na přítelkyni, že jí jízda v tomto terénu nedělá moc dobře. Později se začíná pozvolna měnit počasí. Se vzrůstající nadmořskou výškou pociťujeme změny tlaku v ušních bubíncích. Sluneční svit je dávno minulostí a v lesích se válí mlha. Nejdřív jen jako kouř, později houstne a houstne. Miguell zapíná stěrače a opatrnou jízdou nám dává naději, že dorazíme na vrchol v pořádku. V serpentinách, při míjení protijedoucích aut, obdivuji jeho řidičské umění. Bavíme se o zvěři v místních lesích. Ujišťuje nás, že zde nepotkáme lišky, ani vlky a medvědy, dokonce ani hady. Jen divoké králíky. Trochu si nerozumíme v případě Wine rally, automobilové soutěže, která se zde v horách jezdí. Snažím se mu vysvětlit, že pocházím z kraje, kde se jezdí neméně vyhlášená Barum rally. Ale to nevadí, potěším ho tím, že vím o místní celonárodní slavnosti Festa, kterou prezident zahajuje ve zdejším přírodním parku, který právě míjíme. To už jsme na vrcholu Pico Arriero, 1818 metrů nad mořem. Přestože je mlha hustá tak, že by se dala krájet, je to pro nás neskutečný zážitek. Prakticky od mořské hladiny jsme se vyškrábali až sem, na druhý nejvyšší vrchol ostrova. Jsme pouhých 7 km od nejvyššího vrcholu Pico Ruivo a dávám si předsevzetí, že při příští návštěvě si ho nenechám uniknout. Z jeho 1862 metrů nad mořem jsou úžasné výhledy. Samozřejmě, pokud přeje počasí.

Miguell nás ujišťuje, že hodně dní v roce je zde "very clean weather". Přestože toho moc neuvidíme, vyběhneme si na viewpoint. To už ale musíme vytáhnout připravené větrovky. Na vlastní kůži tak poznáváme změny klimatu na ostrově. Věřím tomu, že nepřipraveného mohou dramaticky zaskočit. Uděláme si pár snímků, které později vyhodnotíme jako ty, o kterých nám nikdo nebude věřit, že byly pořízeny na dovolené u moře. V místní boudě si nakoupíme pohledy a setkáme se s mladou dvojicí z ČR. Vyjeli z hotelu v 6h ráno a na Pico Ruivo byli ještě za krásného počasí. Cestou na Pico Arriero je zatihla mlha. Dívka se nám svěří, že cesta byla drsná. Prý horší, než v Alpách. Věříme jí. Miguell je tu jako doma a čile se vybavuje s personálem. Není tu jistě poprvé. Pobaví ho moje prohlášení, že jsme právě viděli jinou tvář Madeiry, drsnou, ale velmi magickou. Jsem rád, že jsem ho potěšil.

Jízda serpentinami dolů je ještě zajímavější než ta nahoru. V Mercedesu se nakláníme tak různě a přítelkyně povážlivě bledne. Dívám se z okýnka a vnímám tu nedotčenou přírodu všude kolem. Skoro nikoho jsme nepotkali, jen pár lidí na vrcholu. Srovnávám si to s o dost větším blázincem dole u moře. Madeira je zajímavá země. Má pro každého něco. Chcete moře? Čeká na vás nekonečný a průzračný Atlantik, co na tom, že trochu chladný. Chcete hory? Najdete tu takové, až se vám z nich bude tajit dech. Zajímáte se o orchideje a tropické rostliny? Najdete zde tolik druhů, jako nikde jinde na světě. Najdete zde zábavu i městský ruch, levadovou turistiku a majestátní klid v horách. Najednou problesknou paprsky slunce a to je neklamná známka toho, že jsme sestoupili dostatečně nízko. Při projíždění předměstím Funchalu zahlédnu bilboard s prezidentem. Ptám se Miguella na jeho popularitu u místních lidí. Je oblíbený prý tak na půl. Asi jako u nás, říkám si.

Najedeme na dálnici, samozřejmě jsme před tím nemohli minout několik tunelů. Otevírají se nám úplně nové pohledy na město. Miguell nám někde v dáli na kopci ukazuje svůj dům. Přítelkyně to ale moc nevnímá, protože pospává. Blížíme se ke Cabo Girao, druhému nejvyššímu útesu na světě. Jeho 580 m budí úctu. Z jeho vyhlídkové plošiny se otvírá impozantní výhled na oceán a závrať vzbuzující pohled na úpatí útesu. Malinkatá políčka dole dělají dojem výhledu z letadla. Pohled je to ohromující a přitahuje tisíce návštěvníků. Osobně mě zaujmou políčka v protějších neskutečných kopcích. Jejich okraj je těsně nad skálou, mizející téměř kolmo u mořské hladiny. Musí to být opravdová odvaha zde obdělávat půdu a sklízet úrodu. Miguella jsme opět vyrušili z hovoru s místními a vracíme se k hotelu. Cestou dostaneme několik lákavých nabídek na příští dny, ale za všechny děkujeme a s naším novým kamarádem se loučíme.

Máme za sebou další rušný den a tak před večeří trochu odpočíváme. Později se procházíme zase po nové promenádě, pod hotelovým komplexem, až na naši oblíbenou pláž Praia Formosa. Posedíme zde a jen tak skoro beze slov nasloucháme moři. V dáli se přibližují 3 světelné tečky, které se postupně zvětšují a posunují. Sázíme se, jestli jde o rybářské čluny lovící v hlubokých vodách Espady, nebo o dopravní či nákladní loď. Jejich přesunu až k přístavu se však už nedočkáme. Projdeme kolem Yacht Clubu, ve kterém se tentokrát nezastavíme a pokračujeme až nahoru k hotelům. Po chvilkách malého bloudění v uličkách se dostaneme až nad Madeira shopping. Je už sice pokročilá hodina, ale tady to žije jako za bílého dne. Je zde multikino, restaurace, plno značkových i neznačkových obchodů, mnoho prodejen suvenýrů. Projdeme několik obchodů a obhlížíme, jaké filmy se právě hrají. Po návratu na hotel zvládnu už jen krátké posezení s lahví Coralu na terase. Dovolená se krátí a to mi na náladě zrovna nepřidá. Ale když si zpětně promítám v hlavě, co všechno jsme dokázali stihnout, dostaví se pocit uspokojení.

Je sobota a to je pro nás prakticky poslední den, kdy se dá naplánovat pořádný výlet. Dopoledne jdeme nakoupit další suvenýry, přece jen máme větší cestovní tašku již koupenou a tak si jich můžeme dovolit vzít více sebou. Před hotelem se zdravíme s Miguellem a prohodíme pár slov o našem dnešním plánu. Přeje nám hezký den a my jemu taky. Vydáváme se na tzv. městskou levadu. Jmenuje se Dos Piornais a podle tištěného průvodce má být lehká. O tom, že ne vždy platí "co je psáno, to je dáno" se  přesvědčíme vzápětí. Zatím vystoupáme až ke sportovnímu stadionu Barreiros velmi příkrou uličkou Nazaré. Zde se napojíme na levadu, která místy sice mizí pod vozovkou, ale vždy objevíme schůdky nebo můstek a zpátky se na ni napojíme. Procházíme směrem na západ, nad městem, mezi zahradami domů a přilehlými políčky. Levada je opět špatně značená a tak občas zažíváme  dobrodružství hledání té správné cesty. Vždy si nějak poradíme. Po čase opouštíme město a začínáme se více stáčet na sever.

Dorazíme do místní části nazvané Santa Rita. Zde se zastavíme u první pořádné tabule, která zobrazuje levadu a čteme si několik "dobrých" rad na cestu. Tak např. je dobré nechodit sám, vzít si mobilní telefon a pořádnou výbavu. Zatím to bereme s nadhledem, máme přece za sebou Dos Tornos a to nebyla žádná jednoduchá procházka. Čeká nás pak úsek, kdy se dlouhé minuty jde kolem banánových plantáží. Pozorujeme plody v trsu, zakončené obrovským květem. Silné listy banánovníku jsou na mnoha místech docela znečištěné. Asi zachytávají prach a hlínu. Idylka pozvolna končí, město jsme definitivně nechali za sebou a jdeme na sever. Pod námi se otevírá široké údolí Soccoridos. Jak široké, tak vysoké... Dole se buduje průmyslová zóna a domýchávače betonu z našeho pohledu vypadají jako angličáky. Přicházejí obtížnější úseky. Zatím si je užíváme, protože je zde kvalitní zábradlí. K prvním tunelům dorazíme záhy. Potkali jsme proti nám jdoucí turisty a zaznamenal jsem jejich soucitné pohledy. Později velmi rychle pochopím, proč je po nás vrhli.

Po opuštění tunelů začíná přituhovat a zábradlí mizí. Vpravo levada a skála, vlevo strž do údolí a buď jen pár nízkých keříčků, nebo také nic. Ze začátku ještě fotím, později schovávám přístroj a plně se soustředím na to, kam šlapu. Držíme balanc na úzkém chodníčku levady a jsme rádi, že jsme rádi. Následuje malá přestávka, kdy sbíráme hlavně psychické síly pokračovat. Uklidnili jsme se právě včas. Za další zatáčkou je plot a branka, samozřejmě uzamčená... Levada zde pro nás končí. Další úsek je uzavřený. V minulosti na levadách došlo i ke smrtelným úrazům a tak úřady možná některé úseky raději uzavřely. Co dál? Přítelkyně návrat vylučuje. Taky se mi do něj nechce, ale když jsme přišli sem, dojdeme i zpět. To je moje teorie. Nakonec se vrátíme jen kousek a sestoupíme po schodišti, které jsme zahlédli. Nevzbuzuje sice vůbec důvěru a navíc ani vzdáleně netušíme kam vede, ale vyvolává malou naději, že by mohlo končit dole v údolí.

A tak sestupujeme mezi domky místních vesničanů a prohlížíme si o dost horší kvalitu bydlení, než která je ve městě. Najednou jsme u mostu, dole v údolí Soccoridos. Z angličáků míchaček na beton jsou najednou pořádné vozy, jak je známe z běžné perspektivy. Jeden z řidičů nás nasměruje do městečka Camara de Lobos. Ani jsme se nemuseli ptát, jen viděl, že scházíme ze správné cesty. Projdeme údolím, až pod vysoký silniční most. Přejdeme silnici a jsme v přístavu Camara de Lobos. Chvilku se zdržíme a uděláme několik posledních snímků naší dovolené. Místní děti tu vesele skotačí u moře a já mám před očima stále tu hlubokou strž, do které jsme se ještě před chvílí dívali z úzké římsy u levady. Na chvíli se zaseknu a říkám si: "Co tady vlastně blbneme"? Asi poznáváme přírodu a posunujeme si osobní hranice. Nic jiného mě nenapadá. Rozhodně neprožíváme klasickou válecí dovolenou u moře. To ani náhodou. A je to tak vlastně dobře. Z Camary si bereme taxi a za pár chvilek jsme u hotelu. Za těch 15 Euro ta rychlost a pohodlí stojí. Přece jen máme za sebou zase pořádnou porci kilometrů. Po večeři se  jdeme loučit s tou skvělou noční atmosférou přístavního města. Projdeme si oblíbená místa a nemůžeme se nějak smířit s tím, že zítra odlétáme. Posedíme ještě v baru u Estrada Monumental a začínáme myslet na zítřejší den, který bude náš poslední na ostrově.

Je neděle a máme plán jak prožít čas do odletu. Hotel musíme opustit do 12 h, čemuž musíme přizpůsobit další program. Balíme zavazadla a nálada celkem uvadá. Ale máme i štěstí. Počasí jako by vidělo, že celý den musíme prožít na přímém slunci a nabízí spíš zataženou a oblačnou oblohu. To nám vyhovuje. Uschováme zavazadla v hotelu a po
poledni vyrážíme naposledy do centra Funchalu.

Podle plánu jdeme do starých přístavních uliček a hledáme normální restauraci, kam by se dalo jít na oběd. Projít bez povšimnutí kolem naháněčů nejde a skutečně jednomu nakonec podlehneme a usedáme na zahrádce velmi pěkné restaurace. Zvolíme si nakonec menu o více chodech, za přijatelných 13 Euro pro jednoho. Přítelkyně se dočká místní speciality Espada, která se podává pečená s banánem a já si vyberu vynikající steak z tuňáka. Součástí menu je ještě zeleninová polévka a jako dezert miska čerstvého ovoce. Po jídle odpočíváme na lavičkách v blízkosti lanovky na Monte. Kocháme se pohledem na moře. Později posedíme ještě ve městě a nemůžeme vynechat přístavní molo. Zastavíme se i v oblíbeném parku Santa Catarina. Pomalu se pak přesuneme k hotelu, abychom si koupili něco na cestu a v domluvenou hodinu čekali na autobus na letiště. Odlétáme 22:35 místního času, odjezd na letiště je domluvený na 19:50. Autobus přijíždí včas a opouštíme tak definitivně hotel. Cestou na letiště Santa Cruz se snažím počítat tunely, ale u čísla 15 to vzdávám. Mrknu ještě na obrovskou plochu Atlantiku a už se soustředíme na odbavení. Během něho vyptám místa opět u exitu, takže vypadáme jako bychom létali každý týden. Slečna u check-inu se jenom usmívá a komentuje to, že zřejmě potřebujeme hodně místa. Čas letí a využijeme ho k návštěvě terasy, ze které pozorujeme odlety a přílety. Je to velký zážitek. Dočkáme se i přistání našeho letadla z Prahy. Pak už mizíme v útrobách haly a čeká nás bezpečnostní prohlídka. Tentokrát v rámu pískám já a tak jsem důkladně prohmatáván. Po krátké návštěvě duty free obchodů začíná boarding. Rozjíždíme se po dráze a po vzletu vím, že ráj na zemi zůstal někde tam dole. Vrátíme se ještě někdy? Tolik jsme toho nestihli!

Let uteče neskutečně rychle. Kolem 3:10 přistáváme na Ruzyni. Výdej zavazadel je opět "zábava". Moje nová větší taška přijede na pás jako úplně poslední. Dramatická jízda autobusem AE bude patřit k nezapomenutelným zážitkům. Ještě v čase 4:48 jsme u stadionu Sparty na Letné a propadáme malému zoufalství, protože nám ujede asi vlak, abychom kolem 5:00 dorazili k Hlavnímu nádraží.Na nástupišti jsme tak akorát, vlak jede v 5:08. Nasedneme do rychlíku a jedeme. Doma jsme v 8:30, po 9-ti hodinách cesty za námi zůstalo 3500 km, spousta krásných zážitků a ostrov, který se právem může pyšnit titulem perla Atlantiku. Tak končí můj malý cestopis.Pokud pomůže někomu v rozhodování, zda Madeiru navštívit, budu jenom rád. Jeďte, nebudete litovat!