Ne, nebojte se. Opravdu vás nebudu kárat ani poučovat jako mnozí kolegové blogeři. Truchlete, nebo netruchlete vůbec. Jak chcete, podle vlastního uvážení. Já prostě jen chci karmu za Havla.
V této době lze získat nadpozemskou karmu buď na Havlovi, nebo na vánoční tématice. To už je naprosto jasná zpráva. I jindy vcelku rozumní a racionální lidé se rozněžňují, zapalují pomyslné svíčky a dostávají se do smuteční i sváteční nálady současně. Nejsem ze dřeva a vnímám jak blížící se pohřeb bývalého státníka, tak i vánoční čas. První událost bych nechtěl srovnávat s tou druhou. Ale jejich souběh, zřejmě působí na mnohé magicky.
A tak jsme denně zaklínáni a poučováni, co je jaksi přes čáru, nepatřičné, nebo přehnané. Jedni si postěžují, jací šílenci tancují na hrobě bývalého prezidenta, další se morálně rozhořčují nad přehnaným patosem a davovou psychózou a představte si, najdou se i tací, kteří si dovolí luxus osobních vzpomínek na něj. Každá revoluce žere svoje děti. I ta naše sametovka nakonec Havla sežrala, to si přiznejme.
K tomu bych si dovolil několik osobních vzpomínek. Podzim roku 89 znamenal pro mě čas nástupu na vojenskou službu. Narukoval jsem na Slovensko a po pár týdnech to prasklo. Samozřejmě, že jako úderná pěst dělnické třídy, jsme měli být připraveni hájit svoji zemi se zbraní v ruce před reakčními silami v čele s disidentem Havlem. To nám říkali. Pohotovosti, noční nástupy, poplachy, hlídky, nácviky. To byla běžná praxe těch revolučních dnů.
A pak to někdo vyslovil první: "Vašek nás tady nenechá!" Ani nevím proč, ale vcelku se tento slogan ujal. Pomalu mu začínal věřit každý. Nakonec už mu věřili všichni bez rozdílu. A skutečně, postupně začalo docházet ke zkracování základní služby. Popularita Havla rostla, u nás obyčejných záklaďáků, Čechů, Moravanů, Cikánů, Maďarů i Slováků. A bylo to opravdu naposledy, kdy ho měli rádi a věřili mu, naprosto všichni.
Přišla široká amnestie a uzavírání zbrojovek na Slovensku. První skupinky spolubojovníků se začaly trousit na dovolenky a opušťáky. Vracely se a na uvítanou je čekaly otázky: "Tak co amnesťáci, vyčíňajů?" (Překlad do CZ - Tak co amnestovaní, řádí?) a "Tak co robota, je?" (Překlad do CZ - Tak co práce, je?). Odpovědi byly jasné. Amnestovaní vrazi vraždili, zloději kradli a práce byla leda tak víte kde a víte v čem....
Jak jsem s úžasem sledoval rychlý nástup Havlovy popularity, tak jsem s ještě větším úžasem mohl sledovat velmi strmý pád jeho obliby. Pokud bych měl přímo citovat výrazy na jeho adresu, administrátoři blogu by měli plné ruce, klávesnice a myši práce. Připomínám, že jsem sloužil na Východním Slovensku. A tam se drsnější výrazy používaly místo spojek, předložek, částic i citoslovcí. V té době jsem ještě naplno nedocenil, jak symbolické toto nakonec bude pro celou Havlovu éru.
I teď, pár dnů po jeho smrti, naplno zuří vášnivé debaty, jaký vlastně byl. Chápu, nebo se snažím pochopit, že hodně lidí mohl zklamat. O hodně míň chápu zklamání z Havla u mladých lidí. A už vůbec nerozumím prohlášení pomatených mladých stalinistů, že "Zemřel nepřítel lidu, národe slav". Svět Havla znal a uznával. Možná víc, než si doma dokážeme připustit. Rozhodně odmítám slavit jeho smrt. I kdyby zklamání z něj pro mě mělo být snad osudové.
Přiznám se, mám rád některé Havlovy hry. Například Audienci nebo Mlýny. Jiná jeho dramatická tvorba mě buď neoslovila, nebo nepobavila, nebo jsem ji třeba ani nepochopil. A tak se to má i s jeho činností politika. Některé jeho kroky jsem přímo vítal, jiné se snažil pochopit, další jsem odmítal a nesouhlasil s nimi. Jak přirozené. Havel byl tváří podzimu roku 1989. Byl tváří revoluce, která ho nakonec sežrala, protože revoluce svoje děti žerou.
A já teď nebudu nikoho hodnotit. Dovolil jsem si jen zavzpomínat. Na jednu epochu, na člověka, který ji rozhodně ovlivnil. Tak sem s tou karmou za Havla, děkuji předem!
