Známe viníka přicházející krize

4. října 2013, 16. října 2014, 11. června 2015, 16. dubna 2015… To jsou jen namátkově data z mého archívu, kdy jsem psala o pomalu ale jistě nadcházející nové Velké Krizi.

Jak tak s odstupem času do archivu článků zírám, říkám si, že téma Velké Krize mnou evidentně vždy cloumalo nadprůměrně hodně…

…Pak mě to přestalo načas bavit, protože jednoho nebaví omílat donekonečna to samé. Jenomže jak se zdá, Velká Krize nás už konečně dostihla. Je to ale tak trochu jinak, než se můžeme dočíst v titulcích novin z posledních dvou měsíců.

Tedy popravdě řečeno, je to vlastně ÚPLNĚ jinak.

Situace se dá zjednodušeně shrnout asi takto: Začátek roku se finančním trhům zrovna dvakrát nepovedl. A ekonomové a finančníci se v důsledku těchto propadů burz momentálně dělí na ty, kteří se bojí, že by znovu mohla přijít krize, a na ty, kteří tvrdí, že vlastně o nic nejde, že čas od času je pokles burz normální.

A já tvrdím, že ti i oni jsou vedle jako jedle. Přátelé, možná jsem se až dosud nevyjadřovala dostatečně jasně. Tak já to tedy zkusím říct zcela polopatický: Velice pomalu, pozvolna, přichází nová Krize. Ne že by tu byla hned zítra. Ale jisté je to, že hospodářský cyklus se už zlomil za svůj vrchol. Globálně. A Krize v podobě recese by mohla v těch nejohroženějších zemích udeřit už v horizontu měsíců. K nám by se mohla dostat příští rok v podobě hospodářského zpomalení. Ale co je hlavní: Já VŮBEC nemluvím o krizi, o které mluví někteří finančníci. Já mluvím kvalitativně o úplně jiném druhu Krize s velkým „K“. Nejde ani tak o to, že by musela být hlubší, musela by si nutně vybrat větší daň třeba v podobě většího počtu nezaměstnaných než ta poslední krize na přelomu let 2008-2009. Jde o to, že jde o zcela nový ekonomický úkaz, něco jako „nový živočišný druh“, chcete-li.

Dnes ekonomický stav světa připomíná situaci, kdy mouchy létají nízko, vzduch je vlhký a v dálce už jsou slyšet hromy. Pochopitelně se nakonec může bouře rozehnat. Nebo může udeřit ve vedlejší vesnici a nad vaším domem bude jen přechodně zataženo a uslyšíte v dálce hromy. Může také spadnout jen pár kapek. Ale pravděpodobnější je, že to bude celkem pěkná bouřka. Proč by tedy měla být jiná než ty předchozí? Protože ekonomický svět se změnil. Už není jako dřív.

Normální ekonomická krize je ekonomickou nutností. Je to evoluční krok vpřed. Během krize zbankrotují podniky (či domácnosti či státy), které nestačí držet krok s dobou, jsou v nějakém ohledu neefektivní. A uvolněné místo je pak nahrazeno novými podniky, které jsou v nějakém ohledu efektivnější. To je ten mechanismus – výměna již přežitého za efektivnější – co nás vlastně nestále posouvá pomalu vpřed. Krize, která přišla na přelomu let 2008-2009, měla ale odlišný průběh. Snad že předtím si svět prožil dost dlouhé období prosperity a navykl si na něj, najednou nebyl ochotný snášet nějakou „pitomou krizi“… A vlády a hlavně centrální banky se daly do urputného boje s krizí. Rozhodly se, že tentokrát ji poprvé v historii „porazí“. Možná si ještě vzpomínáte na hesla typu „z krize se profinancujeme“.

Výsledkem byl naprostý obrat v politice centrálních bank. Plus mínus přibližně do té doby se datuje celosvětový začátek toho, čemu se později začal říkat tisk peněz. Jenomže finančním trhům pumpování peněz ze strany centrálních bank brzy přestalo stačit. Stali se z nich závisláci na droze a začali potřebovat stále vyšší dávku. Po celém světě se začalo experimentovat s něčím, co do té doby nemělo po tisíciletí obdoby: Se zápornými úrokovými sazbami. Už neplatilo, že spoření je cnost. Najednou kdo si spořil, platil pokutu. A to je setsakra nepřirozené.

Protože banky by byly padlé na hlavu, kdyby si nechaly povinně vnutit peníze od centrální banky a pak se ještě nechaly trestat zápornými úroky za to, že je mají, logicky tyhle peníze začaly investovat. Protože se už v minulosti poučily, že dát hypotéku každému na potkání se drahně nevyplácí, byly „chytřejší“, a peníze tentokrát investovaly do akcií, dluhopisů a jiných cenných papírů. A svými mohutnými spekulacemi způsobily v jejich cenách ohromnou inflaci. Protože ano, to, že burzy byly a stále ještě jsou tak vysoko, není nic jiného než skrytá inflace.

Současně s tím se ale přihodila jiná věc: Nezapomeňme, že centrální banky celý tenhle tisk peněz prováděly proto, že se rozhodly zachránit všechny ty, kdo měli zbankrotovat. Takže mělo zbankrotovat Řecko, ale bylo uměle vytištěnými penězi vykoupeno. Zbankrotovat měla spousta evropských bank a podniků, ale byli vládními dotacemi zachráněni. Takže na jednu stranu tu máme některé podniky a banky zakonzervované někdy před krizí 2008, ale současně tu máme ceny jejich akcií uměle vyhnané mnohem výš než v roce 2008. Máme tu dluhy mnohých států ještě větší než v roce 2008, ale současně tu máme ceny jejich dluhopisů uměle vyhnané mnohem výš než v roce 2008. A aby toho nebylo málo, máme tu totálně impotentní centrální banky. Taková centrální banka totiž může leccos dělat, když ekonomika roste a úrokové sazby jsou vysoké (aby růst zchladily), nebo když je recese a úrokové sazby jsou nízké (aby růst podpořily). Ale co by probůh taková centrální banka asi ještě mohla dělat, když ekonomika prozatím stále ještě výrazně roste a úrokové sazby jsou záporné?! V takové situaci to může leda tak zabalit.

Taková podivuhodná kombinace okolností tu vskutku ještě nebyla. Dobře, říkáte si možná, dejme tomu, že svět je vskutku v prazvláštním stavu, a dejme tomu, že můžeme spílat centrálním bankám, že nás do tohoto extrémně nebezpečného stavu dostaly. To ale přeci ještě neznamená, že krize už je na spadnutí. Vždyť třeba česká ekonomika mimořádně rychle roste…

Roste. Jenomže česká ekonomika nebude tou, kde se krize zrodí. Ta to odskáče teprve až s nějakým časovým odstupem. Varovné signály se však již začínají množit. Tak třeba výběr 300 nejlepších akciových titulů FTSEurofirst 300 je nejníž od srpna 2013. Evropský bankovní sektor jen od začátku roku poklesl o 28 %. To samo o sobě prozrazuje praskání cenové akciové bubliny. Ale samotný pád akcií by mě nijak neděsil. Co je mnohem horší, ale co není tak mediálně vděčné, a tudíž to není na první pohled tak dobře vidět, jsou dluhopisy. A překvapivě prozatím ještě ne ty evropské, ale americké. Hodně zjednodušeně řečeno: Obvykle platí, že když se výnosy dluhopisů s dlouhou splatností vyrovnají s výnosy s krátkou splatností, přichází krize. Je na to řada vědeckých vysvětlení, ale to teď není zase tolik podstatné. Podstatné je, že právě tenhle stav v USA už nastal. Nastavení cen a výnosů amerických dluhopisů (tzv. výnosová křivka) dnes říká, že pravděpodobnost krize je nyní stejná, jako byla v roce 2007. Stačí to na vysvětlení mých obav…?

Na drtivou většinu akcií, dluhopisů, podílových listů a dalších cenných papírů bych dnes nesáhla ani dvoumetrovou hygienickou tyčí. Mám neblahý dojem, že letos to s většinou z nich ještě dál půjde v průměru z kopce. Totéž platí o penzijních fondech, které nainvestovaly své peníze právě do těchto cenných papírů. Jestli vás to zlobí, máte kde si stěžovat – u centrálních bank, které se posledních 10 let napříč světem chovaly ne jako ekonomové, ale jako politici bez rozumu. Nebýt jich, tuhle budoucí Velkou Krizi jsme si mohli ušetřit.

Ale aspoň jedna malá naděje tu je: Mnohé indicie už dneska ukazují, že dopady Krize na Evropu nebudou stejné. Zatímco do jihu Evropy by mohl udeřit blesk, třeba Německo bude zasaženo relativně méně. To je šance pro nás – koneckonců nejsme Německu zase tak daleko…

Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora