Zatím tu válku projíždíme

Radikální islamistická organizace nazývající se Islámský stát samozvaně vyhlásila na dobytých územích takzvaný chalífát. Tedy rádoby státní útvar, který si nárokuje náboženskou autoritu nad všemi muslimy světa.

Má to ale háček – ti muslimové, kteří nejsou „dostatečně“ radikální, a že jich je dosud ještě většina, se takové nadvládě brání. A tak aby se záměr o vytvoření funkčního a většinou muslimů uznávaného chalífátu podařil, musí představitelé Islámského státu použít notoricky známý model, který znají všichni diktátoři od Hitlera, přes Stalina až po Kima, zrovna tak jako scénáristi filmu Vrtěti psem, nebo klasičtí autoři jako Orwell: Musí nejprve vytvořit imaginárního nepřítele. Proti takovému uměle vyrobenému nepříteli se obyvatelstvo semkne a ve své jednotě pak dobrovolně a rádo akceptuje silného vůdce – diktátora.

A přesně v této logice Islámský stát provokuje západ, předhazujeme mu rituální vraždy a píchá do vosího hnízda sérií teroristických útoků. Islámský stát totiž CHCE, aby západ udeřil. Aby – pokud možno – udeřil nikoliv proti představitelům Islámského státu, ale nejlépe proti islámu obecně, aby západ šikanoval pokud možno i nepraktikující, napůl sekulární muslimy žijící odjakživa v Evropě, jako třeba lid Bosny a Hercegoviny. Protože pokud západ na tuhle hru přistoupí, všichni muslimové (nejen v arabských zemích) získají dojem společného nepřítele. A jako k nejvyšší ochraňující autoritě se pak spontánně obrátí k Islámskému státu. Tohle pak bude jeho vítězství, o které šlo od počátku.

Ponechme teď stranou, do jaké míry se tohle zfanatizování muslimského obyvatelstva a vyrobení nepřítele již podařilo – jen ještě jednou shrňme: Islámskému státu jde o vnitřní rozložení ještě stále jakž takž fungujících arabských společností, aby se zbytky těchto společností mohly radikalizovat a vytvořit nový, extrémně totalitární stát. Jako záminka k tomu má posloužit uměle vyprovokovaný konflikt se západem.

Až potud to dává – nazíráno optikou stratégů Islámského státu – dokonalý smysl. Teď ovšem nastává ta část, která je s logikou víc na štíru. Totiž západ na tuhle hru nejen že přistoupil, ale co hůř, dokonce si dobrovolně necháváme vnitřně rozložit i společnost naši vlastní.

Mrkněte na titulky, které bylo možno vidět po svátku 17. listopadu v českých médiích: „Zeman překročil všechny meze, vytváří podhoubí pro fašizaci“. „Studenti ztratili svobodu“. „Snaha studentů jít na Albertov byla provokace“. „Nenávist k islámu se šíří bez reakce policie“. „Rozzuření demonstranti napadli kameramana“. „Kavárna je tady, skandovali odpůrci prezidenta“. A tak dál. To všechno jsou jen celkem namátkově a bez velkého výběru opsané titulky. Ale co to probůh má být?! Nenávist? Rozzuření? Provokace? To jsou slova, která jako by patřila o čtvrt století zpátky. Ne, já tu teď nechci soudit, která strana „má svou pravdu“, i já koneckonců mám „svůj názor“, já chci jen a jen ukázat, jak je naše společnost nebývale roztříštěná.

Slyšela jsem řadu lidí stěžovat si: „Každý rok jsem chodil o 17. listopadu do centra Prahy, bývala tam příjemně mírumilovná nálada. Ale tentokrát to byla samá bojovnost. Nevěděl jsem, kam se vrtnout. Tu demonstrace pro Zemana, támhle proti němu. Tu demonstrace pro imigranty, támhle proti nim. Bylo to frustrující.“ A já se ptám: není tohle právě v tuto chvíli extrémně nebezpečné? Nebezpečnější, než samotné teroristické útoky?

Přistupme na malou chvíli na tezi, že jsme skutečně ve válce. Ne ve válce proti islámu jako takovému, ale proti Islámskému státu. Sice to není válka s tanky a blokádou, ale válka kultur a propagandy to je. Koneckonců i francouzský prezident Hollande už mluvil o válce. A mnozí mluví dokonce o článku 5 Severoatlantické smlouvy (č. 66/1999 Sb.) – tedy o tom, že by v danou chvíli Francie mohla oficiálně požádat NATO o pomoc. To už na válku skutečně vypadá.

Jenomže války se vždy podařilo vyhrát těm, kdo se semkli a táhli za jeden provaz. Těm, kdo viděli před sebou jednoho společného nepřítele. To právě proto si Islámský stát snaží vytvořit ze západu nepřítele – aby mohl všechny muslimy přimět semknout se kolem chalífátu. Jak propaganda Islámského státu zdárně pokračuje, muslimové jsou proti vyrobenému nepříteli stále semknutější. Zato my se stále víc tváří v tvář hrozbě obracíme vnitřně proti sobě, česká společnost je stále roztříštěnější.

A to přitom na našem území prakticky o nic nejde! Mnohem většímu nebezpečí čelí Německo, Francie, Británie – a v těchto zemích také vnitřní pnutí mnohem víc sílí. Nemá tím náhodou islámský stát našlápnuto k vítězství?

Co z toho plyne? Pozor na ty, kteří si na hlasitém křiku a bezvládí právě teď přihřívají svou polívečku. Povětšinou sami o sobě ani nevědí, zda jsou vlastně pro sociální politiku takovou či makovou, pro daně takové či jiné, pro elektronickou evidenci tržeb nebo proti ní, nemají jiný program než křik – ale právě ti jsou potenciální zárodky diktátorů.

Pravda, pro politika je sakra důležité vědět, zda stojí vlevo či vpravo, zda je pro regulaci nebo pro svobodu, ale vědět to je jedno a teď se tím ohánět je druhé. Protože ve válce neplatí: jsem vlevo a proti nepříteli a ty jsi vpravo a proti nepříteli. Útok zvnějšku není dokonce ani o konzervatismu nebo liberalismu. Platí jen: jsme pro nepřítele nebo proti němu. Hlouposti můžeme řešit později.

Necháme-li se vnitřně rozložit těmi, kdo v současné vnější hrozbě vidí jen a pouze výtah k moci, projedeme to na celé čáře.