Slyším to ze všech stran: Jak prý volby dopadly jednobarevně. Jaký je to průšvih, že tak výrazně posílili komunisté. Jak se máme na co „těšit“. A aspoň čtyřikrát denně se mě někdo zeptá, jak prý to vidím s českou ekonomikou teď, když v čele krajů bude tolik komunistů… Jestli se prý v té ekonomice jako něco změní.
No, myslím, že zrovínka mě vážně nikdo nemůže označit za jakési ultra-levicové individuum koketující s funkcí předsedy místní buňky komunistů. Ale na druhou stranu, že by takové komunistické zčervenání české politické mapy bylo na oběšení? Že by vlastně znamenalo vůbec nějakou změnu…? To se mi nějak nezdá. Aby totiž výsledky znamenaly změnu, muselo by být současné směřování české ekonomiky jiné, totiž pravicové.
Jenomže co je pravicového na směřování země, která například má mezi kandidáty na prezidenta hned několik bývalých komunistů?
Co je pravicového na vládě, která neustále zvyšuje DPH?
Co je pravicového na vládě, která zvýší vládní dluh za 12 měsíců o 15,7 %?
Co je pravicového na vládě, která plánuje nařídit zaměstnavatelům zasílání detailních informací o výdělcích svých zaměstnanců?
Co je pravicového na vládě, která ochotně půjčuje státům, které to již mají sečtené a které naše půjčky možná ani nevrátí?
Taková vláda je asi tak pravicová, jako je profík ten (profesionální) fotograf, co mne tuhle zvěčnil do jednoho rozhovoru v celostátním deníku ze vzdálenosti jednoho metru širokoúhlým objektivem. Tudíž následně mne v oné padesátileté babě o hmotnosti jednoho poctivého metráku nepoznal ani manžel – a ten už je při rozespalých ránech zvyklý na lecjaké výjevy!
Řeknu to asi takhle: Většinou nic není tak zlé, jaké se to zdá v první chvíli. A někdy se ze zdánlivé smůly dokonce může vyklubat i nehorázné štěstí.
Když se na to zoufalé pachtění pana „profi“ fotografa někdo shůry už nemohl dívat, stalo se něco zcela nečekaného. Po dvou minutách focení mu jeho objektiv zkolaboval, takže fotodokumentace pořídil pomálu. Prý se mu taková smůla stala poprvé za jeho kariéru. Nejprve se to jevilo jako celkem slušná čára přes rozpočet. Ale později při pohledu na to, jaký úděsný materiál stihl nasekat za pouhé dvě minuty, se tento zásah shůry najednou jevil jako neuvěřitelná klika.
A co to má společného s volbami, komunisty či zvyšováním daní? Všechno. Zaprvé volby vlastně politickou mapu skoro nepřebarvily; už teď máme vládu levicovou. A zadruhé – co my víme? Třeba se tahle zdánlivá komunistická pohroma ještě ukáže být nějak užitečná. Neumím si dneska sice představit jak, ale nedostatek představivosti ještě neznamená, že to není možné. Na rozbitém objektivu se také nejprve nezdálo být nic užitečného… Třeba se v důsledku voleb, u kterých nejde o tolik, veřejnost chytí za nos… Budoucnost je pořád otevřená.
(Kratší verze tohoto textu byla originálně napsána pro Literární noviny.)
