Mít svobodu volby je někdy tak… ehm… namáhavé. A tak si to trochu zjednodušujeme. Namísto svobody volby čas od času preferujeme nemít volbu žádnou. Řeknu to asi takhle:
Když má kolega Pikora výjimečně kolegiální záchvat, přinese mi odpoledne k mému notebooku kávu. A pak se s hrdým samčím výrazem otáže: „Jaký jsem?“. I kdyby to ten den byla má již desátá káva a tudíž její konzumace by automaticky znamenala výjezd koronárky za mou osobou, nemám na výběr. Prostě musím usrknout, zatvářit se uznale a pronést vážným hlasem: „Díky, jsi borec, vždyť to pořád říkám“. A Pikora vlastně ani jinou reakci nečeká.
Když se zase pan oddávající zeptá pana Vomáčky, zda si bere dobrovolně slečnu Polívkovou, automaticky se předpokládá, že Vomáčka odpoví „ano“. A ještě že se nad svou odpovědí nebude moc rozmýšlet, protože kdyby jeho odmlka byla moc dlouhá, mohlo by to nevěstu nepěkně urazit. Zkrátka v některých situacích v životě jsme si navykli slýchat jen jeden typ odpovědi a jinou odpověď si vlastně ani nepřipouštíme. A pokud náhodou místo „ano“ přijde „ne“, považujeme to za celkem dobrý vtip, ale právě jen vtip, který vlastně ani není myšlen vážně.
Když jde o svatbu, budiž. Ostatně proč by taky novomanželé stáli před oltářem, pokud by neplánovali říci „ano“? Život je ovšem zákeřný v tom, že často kvůli pohodlnosti míváme tendenci škatulkovat a paušalizovat – i když nejde zrovna o svatbu.
Takže když Irové si před časem drze troufli říci „ne“ na Lisabonskou smlouvu, Evropa nasadila výraz, který beze slov hlásal: „Ale notááák, my přece víme, že se rádi předvádíte, ale teď na to zrovna není moc času, takže si to dáme ještě jednou a naostro“. A Irové museli hlasovat znovu a „lépe“. Evropa si prostě jinou variantu ani nepřipustila. A kdyby se to ani napodruhé „nepovedlo“, pak by se Irové nechali hlasovat potřetí.
I Slováci si nedávno „drze troufli“ nesouhlasit s reformou fondu EFSF neboli s dalším sypáním peněz do černé díry s názvem Řecko. A padla kvůli tomu slovenská vláda. Nechme teď stranou jejich motivy – je vcelku jedno, jestli šlo o ušlechtilé filozofické celoevropské pohnutky anebo třeba o provinční boj o větší vnitropolitickou moc. (Za b) je správně.) Princip je úplně jinde. Ať už byl motiv Slováků více či méně ušlechtilý, Evropa ani na vteřinu nezapochybovala, že se jedná jen o nepodařený vtip. A Slováci si už během několika málo hodin „museli“ dát reparát. I kdyby se na něm bývali nedohodli Slováci sami, nemám pochyb, že „šéfové“ v Bruselu by slovenský reparát zaonačili.
A to je právě jádro problému: Co je to za nový zvyk hlasovat tak dlouho, dokud není velký boss spokojen?
Nevím jak vy, ale já si vážně donedávna nemyslela, že demokracie je založena na principu „větší bere, menší poslouchá“…
