Systém dělá vše, aby rodiny zdecimoval

Bývaly doby, kdy si Češi navzájem záviděli bony, videopřehrávače či auto. Potom přišly doby, kdy jsme si navzájem už nezáviděli každé auto, ale povětšinou jen auto nové a „zvučné“ značky, nejčastěji pak služební. Dnes si většinou závidíme hlavně velké domy, rozlehlé byty, nebo to, že nemáme hypotéku. A myslím, že přijde čas, kdy si budeme závidět… děti. Přesněji řečeno: Hodně dětí.

Ano, mít děti je čím dál větší luxus. Ne každý si to může dovolit nejen kvůli příjmům, ale třeba i kvůli takovým věcem, jako je klesající plodnost, malý byt, hypotéka neslučitelná s opuštěním zaměstnání, zaměstnání neslučitelné se staráním se o děti, anebo jednoduše kvůli takové „maličkosti“, jako že nemohu najít partnera. A když je něco vzácného a obtížně dosažitelného, stává se to žádoucím. Třeba ne hned, ale za několik let ano. Proto věřím, že po minulém čase malých rodin jednou přijde doba, kdy velká rodina náhle bude pro nezanedbatelnou část lidí překvapivě sexy. Jenomže ta doba je ještě dost daleko. Je dost daleko i proto, že PRÁVĚ TEĎ stát dělá všechno, aby rodinu zdecimoval. V dnešní „moderní“ společnosti rodina moderní zatím ještě není.

Je to vidět, kam se podíváme. Tak třeba taková důchodová reforma. Diskutuje se u nás už léta. Už se zdálo, že ji máme za sebou, abychom se letos vrátili znovu na úplný začátek. Útěchou nám může být, že v tom nejsme sami. Například slovenský premiér Robert Fico označil spoření ve druhém pilíři za fiasko. Podle něj se teď má každý, kdo spoří, dobrovolně rozhodnout, jestli druhý pilíř opustí. Slováci se dnes diví a jsou rozhořčeni, že první lidé, kteří už pobírají důchod z druhého pilíře, mají důchod v průměru v přepočtu jen 840 Kč. Samozřejmě z toho se žít nedá. Spořit ve druhém pilíři se většině lidí nevyplácí. Na to samé přišli i Poláci a Maďaři. S tím, že v Polsku a Maďarsku je situace ještě pikantnější o to, že si politici všimli, že ve druhém pilíři je hodně peněz. A tak si je bez ptaní „půjčili“. Ano, problémem druhého pilíře totiž navrch je i to, že se dá nenechavou vládou vybrat.

Původní myšlenka, že střadatel uloží peníze do systému, a ten mu přinese výnosy, které vzniknou kdesi na trhu, fungovala kdysi v dobách vysokých úrokových sazeb. Ale v době, kdy se mnoho evropských zemí nachází v deflaci, vysoké úrokové sazby nejsou a nebudou. Penzijní fondy proto většinou nedokáží peníze reálně zhodnocovat. Původní snaha politiků oddělit důchody od státní kasy se tím pádem ukázala být naivní. Ve střední Evropě, kde se režimy rychle mění a neexistuje kontinuita, nelze na druhý pilíř sázet. I přes problémy veřejných financí bohužel musíme stále sázet na pilíř první. Ano, Slováci už zase lákají lidi zpět do prvního pilíře. Ten ale, jak víme, důchodce nezachrání, proto se ostatně začalo s důchodovými reformami. Takže zbývá spořit si sám. To má ovšem zase jiný háček. 41 % lidí u nás nemá žádné úspory. A nemají je, protože jim žádné peníze nezbydou. Jedou prostě na doraz. Čeká nás tedy problém: První pilíř důstojné stáří neutáhne, a na vlastní pěst si nedokáže naspořit každý. Nebo je tu ještě nějaké řešení?

Bylo by. Teoreticky. Totiž spolehnout se právě na děti. Až na to, že to dnes už teprve není možné. Ačkoliv by mělo být v maximálním zájmu státu, aby – i kvůli důchodové reformě – mezigenerační vztahy podpořil, ve skutečnosti se dnešní stát maximálně rozpíná do rodin a snaží se je rozbít. Neúcta k rodině je mnohde ještě nesrovnatelně větší než u nás – viz případ odebraných „norských“ dětí. Ale ani u nás neperlíme.

Hned po porodu je matka oddělena od dítěte pod hloupou záminkou, že dítě je třeba změřit. Jeho touha po mateřské náruči je obelstěna dudlíkem. Jeho potřeba kontaktu a chování je umlčena houpáním kočárku. Jen děťátko trošku odroste a začne se batolit, je odkládáno do jeslí. Diskutuje se o „povinném“ předškolním roce ve školce. Matkám to vyhovuje, protože dělají kariéru a dětem se věnovat nemohou, či nechtějí. Pak zase přijde škola. A s ní na první pohled zábavné projekty typu školy v přírodě – jenomže to vše v jádru věci jen supluje dovolenou s rodiči a soudržnost rodiny to dál narušuje. Kontakt mezi dětmi a rodiči je vlastně neustále narušován. Není se čemu divit, že na rozdíl od minulosti se děti nestarají o rodiče, protože ani rodiče se nestarají o své děti. Spoléhají při výchově dětí na stát a jeho instituce. A tak je logické, že děti se tenhle model rychle naučí. A rodiče následně v důchodu musí také spoléhat na stát.

Dokud nebude rodina pro politiky důležitější než stát, ani důchody nebudou fungovat.