Stará EU je mrtvá. Ať žije nová EU!

Je pátek ráno. Dobojováno. (Tedy pokud se po vzoru rakouských voleb snad „náhle“ neobjeví „nové skutečnosti“, které by výsledek zvrátily.) Mnozí se probudili a jiní mnozí (jako já) v napětí probděli do rána, kdy je všechno jinak.

Británie z EU odejde. Stará EU je mrtvá. Ať žije nová EU!

Protože EU se dnešní nocí změnila. Ne, že ne. Ona by se vlastně změnila i v případě přesně opačného výsledku. EU už nikdy nemůže být jako dřív, i když to mnoho lidí bude chtít ještě velmi dlouho popírat. Budou se tvářit, že se vlastně „jako“ vůbec nic nestalo a jede se dál. Co by se nejelo, když EU pořád existuje, no ne?

Jenomže to, co zbylo z EU, už není původní EU, a nejde jen o to, že jedna země bude do počtu chybět. (A možná dokonce ani do počtu vlastně ne, protože Skotsko se možná bude chtít od Británie znovu odtrhnout a připojit k EU.) Změnilo se totiž něco základního, fundamentálního, co z EU dělalo EU: Totiž samozřejmá víra v její neohrozitelnou existenci. Ten samozřejmý předpoklad, který je chápán natolik automaticky, že se o něm ani nemluví. Když EU vznikla, nikoho ani nenapadlo, že by z ní vůbec mohlo být cesty ven. Jízdenka do EU se prodávala jen jako jednosměrná. V původních smlouvách týkajících se evropské integrace nenajdete ani slůvko o tom, jak členství v EU ukončit, tuto možnost tak nějak, aby se neřeklo, poprvé upravuje až Lisabonská smlouva článkem 50 – ten byl ale vždy chápán jen jako čirá teorie.

A teď náhle více polovina Britů oznámila, že na tuhle jednosměrnou jízdenku kašlou, že chtějí pryč. Nenechali se zastrašit hromadou zfalšovaných či z prstu vycucaných pseudoanalýz, podle kterých jim Brexit prý měl vzít tolik a tolik miliard liber, či podle kterých se prý měli po Brexitu vrátit o deset let nazpátek. (Pravda je přitom taková, že se nyní otevírá tak široký vějíř dalších variant vývoje od „opravného“ opakování hlasování za nějaký čas až po nejrůznější jiná diplomaticko-politická kouzla, že jakýkoliv pokus o vyčíslení ekonomických ztrát a přínosů je prostě výplodem obrazotvornosti, nikoliv seriózním výpočtem.)

Odvážní Britové, máte můj obdiv, že jste hlasovali v tak obrovském počtu podle svého cítění, ne v zajetí strachu z div ne konce světa v případě vašeho odtržení – tuhle skvělou umíněnost a samostatnost v rozhodování vám totiž musí nechat každý bez ohledu na své preference; i ten nejzarytější příznivec EU.

Obě strany sice na poslední chvíli vedli kampaň už spíš jen emotivně a ne pragmaticky popisně. Přesto necháme-li stranou emotivní a veskrze uhozené výkřiky typu „panevropanství dostalo na zadek“, které už se z kontinentu ozývají, faktem je, že jsme v tuto chvíli schopni konstatovat několik věcí:

Tak třeba londýnské finanční City časem vysloveně získá, protože se zbaví kontinentální regulace. (Ano, získá, ačkoli dnes pod vlivem davové hysterie akcie prudce propadají a ještě propadat budou.) Stane se totiž časem pro kontinentální banky jakýmsi miniaturním „offshorovým daňovým rájem“. To je mimochodem taky jeden z důvodů, proč kontinentální Evropa představu Brexitu tak těžce nese – význam jejích bank se citelně zmenší ve prospěch těch londýnských.

Víme také, že některé velké kontinentální podniky budou zvažovat stažení části svých provozů z Británie – kupříkladu jedna automobilka se už před hlasováním nechala v tomto smyslu slyšet. I když… moc bych ani tyhle výkřiky nepřeceňovala. V situaci, kdy dotyčná automobilka bezproblémově provozuje svůj závod kupříkladu v Turecku, se zdá být trochu hysterické tvrzení, že Británie jí najednou nebude dost dobrá. Skoro bych si tipla, že zůstane právě jen u onoho zvažování.

A do třetice víme kupříkladu i to, že značné části britského exportu se Brexitem náhle dostane cenné podpory. Nejen že britským exportérům pomůže slabá libra. (Všimněme si – slabá libra bývá uváděna jako „důkaz“ průšvihu Brexitu. Jak by ovšem do téhle logiky zapadaly rozšířené takzvané měnové války, při kterých se jednotlivé země snaží uměle oslabit své měny, aby získaly na úkor těch ostatních konkurenční výhody? Anebo jak by do téhle logiky asi zapadaly intervence ČNB, které mají za úkol podpořit hospodářský růst? Není náhodou strašení slabou librou dalším velkým podvodem…?) Ale vedle toho se také Britové vymaní z evropské celní unie. Což jinými slovy znamená, že si budou smět na rozdíl od nás vyjednat oboustranně výhodný bezcelní obchod i s těmi mimoevropskými zeměmi, se kterými dosud v rámci EU nesmějí. Což už se počítá u země, která jako jedna z pouhých dvou vyváží víc mimo EU než dovnitř EU!

Ale ekonomicky vyčíslit všechny tyhle efekty, to je dnes ještě planá fantazie; víc ukáže až čas. Není vůbec sporu o tom, že tohle britské rozhodnutí bude mít mnoho jak nepříjemných, tak současně i mnoho příjemných dopadů na Brity samotné, na kontinentální Evropu i nás samé. Jedním jsem si ale docela jistá. Britské hlasování dopadlo v jistém ohledu skvěle. Přesněji – ono jinak než skvěle dopadnout nemohlo, i kdyby skončilo přesně s opačným výsledkem. A na prvním místě tak gratuluji především nám – Česku. Ne k výsledku hlasování. Ale k tomu, že vůbec proběhlo.

Tohle hlasování totiž odstartovalo proces, který EU časem donutí k jisté sebereflexi – a to je to nejpodstatnější na celé věci. V prvních dnech i týdnech se tomu sice EU jako instituce ještě bude vzpírat. A taky se vzpírá! Kontinentální politici už v panice vykřikují cosi o prohře a problému (protože nerozumně nemají v záloze žádný plán B), média se jejich výkřiků ochotně chytají a paniku gradují… (Ještě trocha téhle zhola zbytečné gradace a klidně to může úplně uměle vyvolat jen kvůli nárůstu obav hospodářský pokles.) Ale časem prostě EU bude muset pochopit, že pokud nebude lidem víc naslouchat, pokud bude dál ničit to, co bylo na integraci kdy dobré, tedy svobodný trh, spojení zemí, zrušení hranic, pak EU jako instituce skončí.

Leckdo sice říká, že EU je nereformovatelná, a že tedy tahle naděje je právě jen naivní nadějí. Že výsledek hlasování semkne torzo EU ještě víc k sobě, ještě víc přesvědčí Brusel, že jeho cesta je ta jediná správná, a že Britové jsou „jen“ potížisté. Na takových obavách rozhodně něco je a v první fázi asi skutečně pojedeme podle takového scénáře. Ale já to vidím ještě trochu jinak, protože se dívám do ještě vzdálenějšího horizontu. Jde spíš o to, že EU je čím dál víc nefunkční ve stávající podobě. Neboli „něco nového“ musí nastat. Buď nějaký druh reformy (což by bylo dobré, ale málo pravděpodobné), anebo jsme právě svědkem začátku postupného zániku a výrazného zmenšení EU (což by bylo taky dobré).  Tohle hlasování totiž bylo teprve začátkem:

Scénář rozsáhlejšího rozpadnutí EU může vypadat přehnaně, ale není. Začátkem tohoto týdne zveřejněný průzkum TNS Sifo ukázal, že pokud se Británie odtrhne od EU, pak by pro setrvání v EU hlasovalo jen 32 % Švédů, zatímco 36 % Švédů by už dnes volilo pro SWEXIT. Velké výhrady proti EU slyšíme také z Nizozemska, kde v jednom průzkumu 48 % lidí volilo vystoupení z EU. Podobné to je ve Finsku, Dánsku, Maďarsku…

Znáte tu situaci: Představte si jakékoliv velké město, ulice narvané nervózními lidmi, hustý provoz. Křižovatka. Červená pro chodce ne a ne přebliknout na zelenou. Index spěchu těch davů lidí by se dal krájet. A pak jednomu chodci vytečou nervy. Rozhlédne se na obě strany, vidí, že žádné auto nejede, ačkoliv červená pořád svítí. A pak odhodlaně vykročí přes přechod na červenou. A o vteřinu později se celý ten dav na obou stranách přechodu dá do pohybu, následuje po příštích pět vteřin svého „vůdce“ a rebeluje červené navzdory. Funguje to dokonale. Zkuste si příště takové situace všimnout… Lidé prostě jen potřebují vzory. (Zvláště pro to zakázané.)

A Británie dnes v noci dala zbytku EU vzor. Hlasování o rozpadu EU bylo sice první, ale jistě ne poslední.

Zkrátka EU s vysokou pravděpodobností stojí na prahu velkých změn, ať už budou mít jakoukoliv podobu, a jakkoliv dlouho ještě může trvat, než budou viditelné, ne jen bublající pod pokličkou. Řada lidí má z těchto změn strach. Mají strach, že tyhle změny nás vženou do náruče Ruska. Ruska?! Cožpak EU = NATO? Nikoliv. Ochrana proti Rusko má jméno NATO, a to nemá s EU nic společného.

Další se bojí, že skončí volný obchod. Proč by měl končit volný obchod?! Svobodné obchodování přes hranice má název Evropská zóna volného obchodu, a jakkoliv se kdysi stala jakými prazákladem pro vytvoření EU, dnes technicky vzato nemá s EU moc společného. A že dokonce i bez zóny volného obchodu lze obchodovat bez omezení, ukazuje příklad Švýcarska, které sice není součástí zóny, ale přesto má s jednotlivými zeměmi mnohé bilaterální dohody, jejichž efekt je stejný.

A ještě jiní se bojí, že nebudou moci cestovat. Proč by ne? Vždyť volný přechod přes hranice má název Schengenský prostor, nikoliv EU. A tak bychom mohli pokračovat.

Když potlačíme zjitřené emoce, když se nenecháme po vzoru odvážných Britů zastrašit apokalyptickými předpověďmi a zapojíme jen svůj selský rozum, musíme dojít k jedinému závěru: Budoucí změny EU jsou obrovskou šancí. A pro nás budou dobré v každém případě.