NATO je mrtvé, jsme sami

Mám jednu výhodu. Nejsem politik. Tudíž nemusím kroužit kolem horké kaše a předstírat, jak je studená. Mohu si dovolit říct, co si myslím. Ne tak francouzský prezident. Tedy aspoň dle mínění mnohých.

Když si francouzský prezident pustil pusu na špacír ohledně Severoatlantické aliance, která je prý podle něj ve stádiu mozkové smrti, na mnoho politiků to mělo vliv jak rudý hadr na býka. Prý jsou to slova „nebezpečná“. Nu – možná i nebezpečná jsou. Ale jak se s Macronem obyčejně neshodnu ani na tom, jestli je právě listopad či prosinec, v tomhle případě má pravdu. Byť jeho pohnutky k takovým soudům nejspíš nejsou moc šlechetné.

Macron si už delší dobu zkouší hrát na nového Napoleona. Teď, když se mu v rámci EU z cesty sami a dobrovolně odklízejí Britové, vidí své šance na získání politického, kulturního i ekonomického vlivu nad většinou kontinentu. K tomu se mu ovšem vůbec nehodí, aby Evropa byla začleněna do nějakých širších struktur. Rozbití NATO by mu náramně vyhovovalo. Jenomže ať už jsou pohnutky francouzského prezidenta jakkoliv osobní, případně velkopanské, v jednom má recht:

NATO už nefunguje. Aktuálně nás nikdo nechrání. Pravda je totiž taková, že NATO mělo smysl, když existovala Varšavská smlouva. Dvě světové zóny, dvě vojenská uskupení, jedna železná opona. Jedna se vymezovala proti druhé. Když se východní blok sesypal, padl NATU úhlavní nepřítel. A kde není společný nepřítel, tam není společné spojenectví.

Dobře to bylo vidět, když Donald Trump veřejně hodil některé členské země NATO přes palubu ještě předtím, než se stal prezidentem. Při své kampani prohlásil, že bude-li on prezidentem, NATO nemusí automaticky přijít napadenému spojenci na pomoc. Na mysli měl zejména Pobaltí. Jenomže na bezpodmínečné pomoci celé aliance jejímu napadenému členovi NATO stojí. Pokud nejsilnější hráč NATO, tedy USA, veřejně řekne, že závazky plynoucí z členství v NATO nemíní dodržovat, existuje pak ještě nějaké NATO?

A pak tu máme Turecko. Má ohromnou armádu, teoreticky je spojencem USA, v Sýrii a Iráku jsme však viděli, že to s nějakým spojenectvím nebude zase tak horké. Turci jsou pravděpodobně jako jediný člen NATO ochotni USA vzdorovat. Zároveň s tím jsou ale také ochotni třeba bránit sobě blízké Ujgury v Číně. Na planetě se najde jen málo zemí, které se dokáží Číně tak ostře postavit jako Turecko. Turecko se totiž jako velmoc skutečně cítí. A kdyby mělo ještě jaderné zbraně, muselo by být považováno za významného globálního hráče. A Turecko se aktuálně bratříčkuje víc s Ruskem než s EU nebo s USA.

Pokud by měla Evropa dnes říct, koho by se měla bát nejvíc nebo proti komu by se měla vymezovat, pak by musela jmenovat především Turecko, arabskou část Blízkého Východu, ze vzdálenějších zemí Čínu. Ne snad že by nás Turecko nebo země Blízkého Východu napadli vojensky. Ale například jejich hranice jaksi prosakují… a do Evropy se hrnou lidé, kteří by se hrnout neměli. A mají se k nám hrnout lidé organizovaně v rámci armády, nebo neorganizovaně každý sám za sebe? Je v konečném důsledku takový rozdíl? Jsou následná změna kultury a vynucování cizích pravidel v obou případech tak odlišné? Obrana hranic, jako obrana hranic.

Jenomže vymezit se proti těmhle horkým oblastem si Evropa nějak netroufá. Nebo z ideologických důvodů nechce. A tak se raději bude dál crcat s udržováním dojmu, že NATO je životaschopné, a že se v rámci NATO musíme vymezovat především proti Rusku.

Vymezování se proti Rusku jako proti největšímu nepříteli je povedená Potěmkinova vesnice. Tedy ne že by Rusko bylo takový svatoušek – jenomže dneska už je příliš slabé na to, aby si z něj Západ mohl dělat nepřítele číslo jedna. Rusko má jen ropu, jejíž význam klesá, a armádu, která má tu největší slávu už za sebou.

V roce 2017 měly největší výdaje na obranu USA: 610 mld. USD. To je 35 % globálních výdajů na obranu. Druhé nejvyšší výdaje měla Čína, přesto s 228 mld. USD za USA výrazně zaostává. Pro mnohé bude překvapením, že globální trojkou je Saúdská Arábie. Tu v roce 2017 stála obrana 69 mld. USD. Rusko je až čtvrté s pouhými 66 mld. USD. Rusko má tak zjednodušeně řečeno desetkrát nižší výdaje na obranu než USA!

Zkrátka evropští politici i evropská veřejnost, zejména pak u nás, jsou poněkud zastydlí v osmdesátých letech ve studené válce mezi USA a Ruskem. Stále řeší, kdo je a není ruský agent. Jenže Rusko je už jen stínem a parodií té původní velmoci. Studená válka skutečně stále existuje – ale Evropa dosud jaksi nepochopila, že tato nová studená válka má už nové aktéry: Totiž USA a Čínu. České vnucování se Číně, cesty českých politiků do Číny a škemrání o čínské investice u nás tedy v tomto světle působí nejen mimořádně naivně, ale také nebezpečně.

(V textu jsou využity pasáže z knihy Pikora & Šichtařová: S androidkou v posteli)