Jak spravit veřejné finance

Pětikoaliční vláda nám po třech dnech jednání protlačila druhým čtením ve Sněmovně konsolidační balíček. Velká to sláva.

Až na to, že balíček žádná sláva není.

A není to jenom názor můj. Také Národní rozpočtová rada ve svém pravidelném čtvrtletním stanovisku oznámila, že bez zásahu do výdajové strany státního rozpočtu nelze letos očekávat dodržení plánovaného schodku 295 miliard korun. Upozornila také, že návrh státního rozpočtu na příští rok 252 miliard korun a výhled pro rok 2025 s deficitem 235 a o rok později 220 miliard korun konzervují deficit na úrovni 2 procent HDP, což je střednědobě neudržitelné. V překladu: Konsolidační balíček je o ničem. Veřejné finance neuzdraví.

Dovoluji si konstatovat, že Národní rozpočtová rada má naprostou pravdu. Skutečně bez zásadních škrtů na výdajové straně je balíček k ničemu. Konsolidační balíček totiž řeší primárně příjmovou stranu rozpočtu, to znamená, že především zvyšuje příjmy rozpočtu, tedy víc zdaňuje lidi a firmy. Prostě vláda se nám pár let rozšoupávala a pak řekla: Vy, lidi, mi ten mejdan zaplatíte. Ale problém vůbec není na straně příjmů rozpočtu, respektive problémem je právě to, že příjmy rozpočtu jsou příliš vysoké, což je špatně. Jak příjmy, tak výdaje musí být menší. A výdaje musí menší výrazně.

Jenomže už nyní se silně plýtvá politický kapitál. Lidi mají pocit, že už se dost obětují pro blaho státu skrze konsolidační balíček, a představte si to znechucení, až zjistí, že za rok jim zase ekonomové budou říkat, že je potřeba další konsolidace. Nebudou chápat, že ta první konsolidace byla marná. A nebudou samozřejmě ochotní nic dalšího podstupovat. A to je přesně ten mechanismus, proč cela ta snaha o konsolidaci veřejných financí půjde do ztracena. Prostě zásah do veřejných financí musí vyjít napoprvé, protože druhý pokus už vláda mít nemusí. Nemyslím jen tato vláda – myslím obecně i vlády další.

Je mi jasné, že vláda by se kroutila jak žížala na háčku, kdyby byla konfrontována s tvrzením, že je zbytečné a kontraproduktivní zvyšovat příjmy rozpočtu a je třeba je snižovat – a tvrdila by, že to nejde. Jak prosím? Nejde?!

Jde to. A to tvrdím s plným vědomím toho, co by to obnášelo a jak by všichni, kdo dne žijí z dotací, pištěli. Stačí ústavní zákon, že se vracíme s poměrem rozpočtových kapitol před covid. A příští rozpočet sestavit už podle těchto pravidel. A hotovo. Když máte rozpočtové provizorium, také jedete podle předchozího rozpočtu. Tak teď by se jelo ne podle loňského rozpočtu, ale podle rozpočtu starého třeba čtyři roky. Prosté, funkční. Tehdy to fungovalo. Takže dneska by to fungovalo taky.

Jasně, že by příjemci dotací křičeli, že bez dotací zbankrotují. Tak nechť zbankrotují. Protože pokud žijí jen díky dotacím, znamená to, že žijí z práce jiných. A kdo funguje jen na úkor druhého jako parazit, nemá právo fungovat. O tom je obchod a ekonomika.

A jen tak mimochodem, kdyby se postupovalo tímto způsobem, tak by postižena byla právě strana výdajů. Takže vše v pořádku. Není to o tom, že to nejde. Je to o tom, že se nechce.