Ve Všechnopárty jeli Karel Šíp a Jan Pokorný jako za normalizace

Mezi aktuálně největší vzrůšo na naší mediální scéně patří nyní Kalouskův fízl a špatně zaparkovaný medvěd, který na celou hodinu zablokoval v páteční špičce pražské šaliny.  Jeho protagonisty vzhledem k předtáčení pořadu Karel Šíp pozvat ještě nemohl, nepozváním mediálních hvězd, spojených s údajným fízlem Ondráčkem, ovšem Šíp promarnil šanci tohoto dílu Všechnopárty, stát se možná letos vůbec nejsledovanějším.  Což je škoda, zvláště když dvě ony hvězdy včera účinkovaly, tedy samotný Šíp a Jan Pokorný, nyní šéf Radiožurnálu.

Jistěže by někdo mohl namítnout, že Všechnopárty je především zábavný pořad. Ale copak by nebyl zaručen srandy kopec, kdyby vedle Pokorného byl pozván i Kalousek a samotný Ondráček? A protože občas jsou tam i čtyři hosté, tak mohla klidně přijít i ta komunistická televizní reportérka, která v nyní už slavném rozhovoru  tehdy vykulenému Ondráčkovi po vzoru nacistické propagandy perfektně napovídala, např. otázkami typu „měli i nějaké tyče a řetězy?“.  Je až s podivem, že tuto reportérku  dodnes žádný dnešní investigativec nepoznal, zvláště když to byla i kolegyně Karla Šípa či Jana Pokorného, kteří se s ní jistě museli znát ze schůzí SSM, či z výrobních porad Československé televize a rozhlasu.

 Jistě by to byla zajímavá a současně i veselá debata, kdyby třeba Ondráček podotkl, že vyrostl na Šípově a Uhlířově Televizní hitšarádě /kterou začali uvádět rok po založení Charty 77, když se po čistkách v televizi objevil prostor pro nové kádry/. Nebo že si zamiloval pořady Jana Pokorného v Československém rozhlase, a tak jak věřil jim, tak věřil i všem ostatním totalitním médiím, stejně jako svým nadřízeným ve Veřejné bezpečnosti. Na to by mu Šíp s Pokorným mohli v legraci odvětit „Vy blboune, a to jste nemohl tehdy taky poslouchat štvavé rozhlasové stanice, abyste věděl, jak to je doopravdy? Copak jste musel pak mlátit lidi po hubě? No my jsme sice taky dávali lidem pořád přes hubu, ale jen obrazně, protože jinak to prostě tehdy nešlo“.

 Určitě by se vyvinula zajímavá diskuse, jestli nakonec nebylo prospěšnější to Ondráčkovo nepředstírané mlácení, neb to vedlo už přímočaře k tomu, že i u nás nakonec ten pohár trpělivosti přetekl. Ale kdeže, k tomu vůbec nedošlo. Takže když se včera Jan Pokorný pochlubil, že v našem rozhlase je už 30 roků, a skromně poznamenal, že nejprestižnější program ve všech rádiích a to ranní pořad musí dělat pořád jen on, protože mladým kolegům se prostě nechce vstávat, mohla přijít  už jen pochvala za jeho heroický výkon při nedávném rozhlasovém maratonu 100 statečných.

 Ještě tedy byla zajímavá i diskuse, jestli má Pokorný či Šíp nějaké nesplněné přání pokud jde o rozhovory. Jan Pokorný už ne, neboť se mu splnilo vše, včetně všech našich demokratických presidentů, když k Husákovi se mu podle všeho dostat nepodařilo. Naopak Karlu Šípovi dodnes z časových důvodů pořád uniká Vladimír Pucholt. A protože Karel Šíp není žádný sebemrskač, tak otázku, jestli je někdo s kým by měli obavy rozhovor udělat, ať on či Jan Pokorný, tu žel nepoložil. Kdoví, jestli by odpovědí nebyl Zdeněk Ondráček. Takže protože starýho psa novým kouskům nenaučíš, Karel Šíp i Jan Pokorný byli ve včerejší Všechnopárty úplně stejní jako za normalizace, prostě jít s hlavním proudem, a pokud možno nikoho nedráždit. A o sobě jen to dobré.