Revizor – šmejd zase jednou vyhrál v brněnské šalině

Opět se potvrdilo, že nejsnadnější kořistí různých šmejdů jsou právě slušní lidé. Ani ne snad proto, že by měla slušnost jít vždy ruku v ruce s naivitou, ale spíš tento typ lidí nad šmejdem mávne rukou a raději zaplatí, než by se s ním dál mazal. Předminulou sobotu jsem tady poreferoval o kamarádce – studentce, která obložena zavazadly dostala od revizora ani ne dvacet vteřin na to, aby si označila jízdenku  cestou od zastávky Hlavní nádraží na 237 metrů vzdálené Nové sady. Když jí revizor zablokoval přístup k označovači asi v půli úseku, který šalina zvládne celý za 35 – 40 vteřin.  

Pro úplnost, celý článek si je možné rozkliknout ZDE, ale úplně bude stačit dopis, který jsem jí zkoncipoval, kde je vše taky zahrnuto. Kamarádka si jej přečetla minulé úterý, když již předtím dopoledne šla zaplatit DPMB 800 Kč, což jistě zahrnuje už i provizi pro revizora –šmejda. Upřímně se u toho zasmála, ale ani mou nabídku, že to sám zanesu do podatelny, s díky odmítla. Připravuje se na státnice, a opravdu u toho nechce myslet na šmejdy. Následně odmítla i to, že bych pokutu od ní koupil s tím, že v případě úspěchu by dostala zpět vše. Aspoň jsme se zase zasmáli při představě, jak by na tento obrácený gard v DPMB čuměli, když tam již po desetiletí kšeftují s pohledávkami s pochybnými vymahači za zlomky cen pokut. Tady je tedy onen dopis:

Dopravní podnik města Brna

Novobranská ul.

602 00 Brno                                                                                      9. dubna 2014

Věc: Odvolání proti vyměřené pokutě

Dne 2. dubna t.r. jsem přijela vlakem do Brna, jako většina studentů obtěžkána kufrem na kolečkách, notebookem a taškou, což jsem vše s úspěchem vynesla kolem 11.00 hod. na zastávce Hlavní nádraží do osmičky, abych se s ní vydala směrem Starý Lískovec.

 Akcelerující tramvaj mě vzápětí jemně usadila na volné místo, takže jsem si  mohla  dokonce položit vedle sebe i notebook, což je výhodou předpoledního cestování mimo špičku. Vyňala jsem si z kabelky peněženku, abych si z ní vzala jízdenku, přičemž mi nemohlo uniknout, že mě pozoruje nějaký muž. Poněkud mě to zneklidňńovalo, ale o to víc jsem byla ráda, že jsem úspěšně zvládla nástupní manévr na zastávce Hlavní nádraží, kde si člověk musí dávat neustále velký pozor, aby ho o něco nepřipravil některý z našich nepřizpůsobivých občanů.

V následujících okamžicích jsem si chtěla označit předem zakoupenou jízdenku, v čemž mi ovšem zabránil onen muž, kterého jsem považovala původně za podezřelé individuum, na které musí dávat mladé ženy pozor.  Následoval opravdový šok, neb dotyčný  promptně vytáhl odznak revizora Dopravního podniku města Brna. Je třeba zdůraznit, že to vše, od mého nástupu do kontroly, se odehrálo v intervalu necelých čtyřiceti vteřin, neboť se jedná zřejmě o druhý nejkratší úsek mezi dvěma zastávkami v Brně, čítající pouhých 237 metrů.

Jistěže platí, že cestující podle přepravního řádu musí mít jízdenku při nástupu v ruce, a okamžitě ji označit. Na druhé straně je ovšem cestující povinen se za jízdy v zájmu bezpečnosti držet, a také by neměl brzdit plynulost dopravy při nastupování do vozu.  Podle dotyčného revizora jsem si tedy měla zřejmě nachystat jízdenku ještě před výstupem z vlaku a nejlépe vložit si ji do pusy. Protože kdybych s jízdenkou a s taškami v ruce absolvovala celou cestu od vlaku,  tak bych ji pak do označovače zase nedostala, protože papír brněnských jízdenek má třeba do kvality těch vídeňských hodně daleko.

Nejsmutnější na celém případu je ovšem to, že se tento revizor naprosto podlým způsobem choval jako vlastní tipař, když sledoval zcela jistě pouze svou odměnu za dopadení „černého pasažéra“, a vidina peněz do vlastní kapsy úplně zaslepila jeho soudnost. Pokud si tak počíná pravidelně, Dopravnímu podniku jistě nedělá žádnou čest. Jako profesionálovi mu totiž muselo být jasné, že jeho oběť rozhodně nechtěla jet načerno oněch 237 metrů, a pak rychle vystoupit. Chtěla bych také zdůraznit, že se nejednalo o žádnou regulérní kontrolu, o které  revizoři činí zápis v součinnosti s řidičem, protože poté, co si mě revizor zapsal, tak již na následující zastávce Soukenická vystoupil.

 Podotýkám, že jsem pokutu uhradila, abych náhodou neměla problémy s nechvalně proslulými exekutory, kterým DPMB odprodává své pohledávky. Důrazně ovšem žádám, aby mi byla v plné výši vrácena, protože na zmíněném úseku Hlavní nádraží – Nové Sady není možné během asi 35 sekund, po které trvá jízda tramvaje,  stihnout označit si jízdenku, aniž by cestující se zavazadly neporušil přepravní řád např. tím, že by balancoval bez držení v rozjeté tramvaji, a ohrožoval tak vlastní zdraví, či ostatní cestující.

S úctou,

…

 Věc má ještě další rozměr. Je pochopitelné, že spousta lidí se nechce se šmejdy všeho druhu špinit, a že to může být kdokoliv, třeba hejtman, primátor nebo ředitel Městské policie, to víme dávno všichni. Ale přeci jen bychom se měli umět občas dupnout, pokud se tedy právě nepřipravujeme na státnice či tak nějak. Jinak by se mohl lehce stát, že nám za chvíli šmejdi přerostou přes hlavu, podobně jako po únoru 1948. Shodou okolností mám po ruce další příklad, když mě před více než 6 lety požádal kamarád František Jemelka s tím, že po jeho kolegyni požaduje soudně brněnský Magistrát přes čtvrt milionu za parkování starého auta. To jen proto, že tehdejší ředitel brněnské Policie, nyní soudně stíhaný pan Přikryl instruoval své lidi v tom smyslu, že je třeba omezovat hlášení odcizených aut, aby byly prémie. Takže nahlášenou ztrátu auta tehdy nezapsali, a výsledkem je spousta soudních jednání od Městského soudu přes Krajský až po Nejvyšší, a zase zpět, když mezitím Nejvyšší soud nařídil nižším instancím aby se probrali, takže ze čtvrt milionu je nyní jen 60 tisíc, což je i tak příliš za pochybení, způsobené výhradně řadou profesionálů, nosící dres statutárního města Brna – více ZDE