Leonard Cohen odešel do písňové věže

Leonarda Cohena jsme viděli poprvé v roce 1993 ve vídeňském Prátru, a vystoupení jsme očekávali s určitými obavami, jestli tam nebude působit mezi hvězdami jako Lenny Kravitz, INXS či Melissa Etheridge poněkud nepatřičně.

Navíc když byl na programu v 15 hodin, za víc než třicetistupňového vedra. Těsně před začátkem jsme ho pak poprvé v životě spatřili, když zpoza opony až bázlivě nakouknul, kdože to na něj v hledišti právě čeká.

Netřeba podotýkat, že přijetí bylo naprosto bouřlivé, když mladí Vídeňáci tehdy  ještě pořád padesátníka Cohena vítali halasným skandováním Leo, Leo, Leo! To nám došlo v plné síle, že Vídeň nebyla poznamenaná žádnými praktikami socialistické pop music.

Leonard Cohen bývá často označován za zpěváka ponurých písní, proti čemuž se jednou krásně ohradil v rakouské televizi, když argumentoval tím, že v jeho písních je dost humoru, a jako jeden z příkladů uvedl z textu písňové věže „narodil jsem se takový, neměl jsem žádnou volbu, narodil jsem se s darem zlatého hlasu“ /I was born like this, I had no choice I was born with the gift of a golden voice/

Protože klišé o tom, že mluvit o hudbě je jako tancovat o architektuře je pořád pravdivé, tak raději jedna úsměvná příhoda o Leonardu Cohenovi, kterou vypráví zpěvák Rufus Wainwright: "Když jsem se s Leonardem Cohenem poprvé setkal, bylo to docela legrační. Dlouho se kamarádím s jeho dcerou, ale i tak jsem byl velice nervózní, když mě pozvala k nim aby mě seznámila s tátou. Vzala mě nahoru na kávu a můj první pohled na něj byl jak je ve spodkách. Vařil si nudle a přitom ukusoval malé párečky. Potom po příjemném povídání odešel a já a Lorca jsme pokračovali v hovoru. Později se objevil znovu, v obleku jako od Armaniho, vlasy sčesané dozadu a ty nejlepší boty. A já jsem doslova vyskočil ze své židle - Vždyť to je Leonard Cohen!"

Pak následuje střih se slovy Leonarda Cohena:" Můj otec byl inženýr ale nějak se dostal do byznysu s oblečením, do výroby. Takže jsem vyrostl v oblecích. Zkoušel jsem džíny ale necítil jsem se v nich pohodlně. Tak jsem to vzdal a nosím pořád oblek." dodává, jakoby provinile.

Ještě za totality jsem z rakouské ORF natočil pár úvah Leonarda Cohena a jednu si dovolím předložit. Anglický přepis je snad v rámci možností přesný, pro neangličtináře jsem amatérsky přeložil. Možná někdo ze čtenářů tohle zamyšlení uvítá, protože tyto myšlenky jsou pořád aktuální. Pomineme-li úmyslné pomluvy a osobní ataky v různých sférách společenského a politického života, tak asi i většina z nás se občas dopustí toho, že někdy bere trochu svobody v tomto smyslu i svým nejbližším. Jistěže by se s Cohenovými slovy dalo v mnohém polemizovat. Např. kdo jiný by nám směl něco vytknout než nejlepší přítel? Ale to už by asi byla další diskuze, třeba o tom stupni či hranici, kdy se už budeme cítit svobodni i při nějakých výtkách. Jinak si myslím, že i tento Cohenův přístup významně ovlivňuje či je patrný v jeho tvorbě.

Byl jsem špatným studentem, ale jistou dobu jsem studoval se starým japonským gentlemanem a pokračuju v tom, že se s ním často vídám. Je to Zen učitel, ale kdyby učil fyziku v Heidelbergu, tak bych studoval fyziku v Heidelbergu, nešlo o tu věrouku ale o toho člověka. Musíte se do někoho zamilovat, to je jediný způsob jak se něco naučit, zamilovat se do někoho a ano, já jsem se zamiloval do toho starého muže, stále ho miluju, takže když jste s někým koho milujete, můžete jednat svobodně, tak když jsem v jeho přítomnosti, jednám svobodně a protože jednám svobodně, můžu se dostat k tomu, abych se poznal. Jsou určití lidé, kteří vás neposuzují, nehodnotí, a když jste s někým kdo vás nehodnotí, můžete jednat svobodně, a svobodným jednáním můžete objevit jací opravdu jste. A mohli byste se dokonce dostat k tomu mít se rádi, protože důvodem proč se cítíme zle je to, že se nemáme rádi, když jste s někým kdo vás nehodnotí, kdo vás obklopí svobodou, můžete jednat s jistým druhem hojných emocí, jistým druhem bezstarostnosti /lehkomyslnosti/ a mohli byste vidět když jednáte svobodně, že zase tak špatnej chlap /holka/ nejste. A tak se cítíte o hodně líp, to je to pod čím chápu učení, prostě obklopit vaše studenty svobodou.

I was a bad student but I studied for a while with an old Japanese gentleman and I continue to see him every so often, he appears to be a Zen teacher, but if he was teaching physics in Heidelberg, you know, I would study physics in Heidelberg, it wasn ´t the dogma, it was the man. You have to fall in love with somebody, that ´s the only way to learn anything, is by falling in love with somebody and yes I fell in love with this old man, I still love him, so that when you ´re with somebody you love, you can act freely, so when I ´m in his presence I act freely, and because I act freely I can get to know myself. There are some people that don ´t judge you, and when you ´re with somebody who doesn ´t judge you, then you can act freely and by acting freely you can discover what you ´re really like. And you might even get to like yourself, because the reason why we feel bad is because we don ´t like ourselves, when you ´re with somebody who doesn ´t judge you, who surrounds you with freedom, you can act with a certain kind of abundance /hojnost, nadbytek/, a certain kind of carelessness, and you might see when you ´re acting freely that you ´re not such a bad guy /girl/. And so you feel a lot better, that ´s what I understand teaching to be, it ´s just surround your student with freedom.