Každý člověk v rámci vlastního přežití eliminuje některé události ve svém životě. Zapomínat na to špatné je lidské. Jedinec si může nějakou tu událost ze svého života „vymazat“. Paměť národa, by však měla zůstat nedotčená, maximálně objektivní, s tím špatným i dobrým, s hrdiny i poraženými, s prohrami i vítězstvími. Pro poučení, pro budoucnost nás i našich dětí a také proto, abychom chyby minulé neopakovali.
V tomto týdnu jsem společně s ministryní obrany Vlastou Parkanovou a dalšími vzácnými hosty zavítal do památníku Vojna u Příbrami, původně zajateckého tábora pro německé válečné zajatce z let 1947-1949, později, v období 1949-1951, tábor nucených prací a následně vězeňské zařízení pro politické vězně komunistického režimu z let 1951-1961. Už při pohledu na rozlehlost tábora se mi svíralo hrdlo. Stovky, pro komunistický režim politicky nespolehlivých lidí, zde byly protiprávně bez soudu internovány. V roce 1951 to byl největší tábor nucených prací v oblasti těžby uranu v Československu. Spolu s pamětníky i historiky jsme procházeli mezi informačními panely a diskutovali o tom, proč by se návštěva takového místa měla stát povinnou součástí základního vzdělání.
Den na to jsem se zúčastnil jiného pietního aktu. U kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. 18.6.1942 zde hrdinsky padli čs. výsadkáři - atentátníci na říšského protektora Heydricha. Hrdinský čin, na který bychom neměli nikdy zapomenout. Jenže… lidská paměť je očividně moc krátká. Dokladem toho bylo i to, že se pietního aktu kromě oficiálních hostů zúčastnili jen veteráni a pamětníci. Vrcholem naší neúcty k hrdinům pak byly výkřiky typu: „kvůli nějakým kytkám zavřeli Resslovku, ty …“
Krátká paměť národa – nacismus, komunismus, zrádcovství, ale i hrdinství. Komunistická ideologie dokázala zcela zvrhlým způsobem porušit i ty nejzákladnější a nejpřirozenější principy lidské a společenské existence. Jedním z nich je bezpochyby úcta národa ke svým hrdinům.. Zatímco jiné národy své hrdiny slavily, vyjadřovaly jim svůj vděk a svou úctu, u nás byli hrdinové vláčeni na popraviště. Existuje něco nesmyslnějšího a nepochopitelnějšího? Nyní je na nás abychom se k historickým událostem, jak k těm válečným, tak k těm poválečným, postavili čelem. Kdo totiž nepochopí minulost, nemá žádnou šanci ani v budoucnosti – historie se bohužel opakuje.
Mé další články k tomuto tématu: Veteráni, současní hrdinové a fotoblog, Už jich moc není, o to víc si jich važme! nebo O té mladé demokracii.
Zajímavý odkaz: Bojovníci proti totalitě pohledem dětí nebo Post Bellum.
