Je to tady, nadešel čas i pro Fidela, posledního z vlajkonošů studené války. O tom, že odejde se mluvilo v souvislosti s jeho nemocí již hodně dlouho. Nástupce? Byl znám předem. Přece Raúl. Nebo alespoň tak si to Fidel přál. V téhle chvíli zřejmě k velikým změnám nedojde, ministr obrany, od včerejška prezident Raúl Castro půjde po stejné, Fidelem vyšlapané cestičce a kdyby se snad náhodou odchýlil, pomůže mu Fidel, který se hodlá věnovat politice skrze Zamyšlení soudruha Fidela, kterými bude své Kubánce i nadále obšťastňovat. Je šance na změnu? Raúl přece nemůže být vzhledem ke svému věku u moci věčně a Fidel není nesmrtelný. Dočká se tedy ostrov v dohledné době svobody?
Optimismus je i není na místě.
Věk je neúprosný a čas měří každému stejně. Fidelovi je 82 let a jeho bratru Raúlovi o pět méně. Co si budeme namlouvat, sice většina Kubánců nikdy nezažila nikoho jiného za prezidenta než toho se jménem Castro a El Commandante je svým způsobem modlou i Bohem, ale věčně žít nebudou. Ani oportunistický Fidel, ani jeho servilnější a komunističtější bratr Raúl. V tomto případě je vidina optimistická. Časem změna jistojistě nastane. Nyní ta pesimističtější verze.
Již nyní probíhají v kubánské stranické nomenklatuře boje o moc. Šance se dávají ministrovi zahraničí, mladému Felipe Pérez Roque. Ten ví, stejně jako ostatní hráči na ostrově svobody, že mohou nastat dva scénáře: A) povolit řetězy a možná nezůstat u moci nebo B) zůstat věren dogmatickému učení Fidela Castra a moc si udržet.
Plánu B bohužel nahrávají hlavně chudoba a strach. Obyčejní Kubánci se obávají změn, protože by mohlo dojít k poklesu jejich již tak mizerného životního standardu a např. i k zániku bezplatného zdravotnictví. Za béčkem je i strach obyčejných lidí, že po demokratickém převratu by o všechno přišli díky bohatým Kubáncům z Floridy, kteří by pozemky, domky, bídné chatrče a loďky skoupili a postavili luxusní a „proamerické“ hotelové komplexy, což by podle některých analytiků nastalo v souvislosti s přijetím čínského modelu (tj. komunistická ideologie skloubená s jistými prvky kapitalismu v hospodářství).
Kuba je ještě na dlouhé cestě k demokracii. A je-li to možné, v rámci EU nebo separátně, musíme pomoci šířit osvětu a zastavit propagandistické žvásty bratrů Castrových a zbytku strany. Jen tak i obyčejní Kubánci budou přesvědčeni, že možná změna bude k lepšímu. Jinak totiž, demokratický převrat k ničemu nebude, bez domácí podpory bude demokratizační proces brán jako halekání západní propagandy a exilových předáků a bude hrát jen do not komunistickým pohlavárům.
Jedna z cest, jak pomoci Kubě k demokracii, je tedy skrze osvětu, kterou se zlomí strach. Osvětu je nutné šířit všemi možnými způsoby – skrze tiskoviny, knihy, ale i internet, skrze neziskové organizace ale i disidenty, kteří žijí přímo na ostrově a jsou s obyčejnými lidmi v denním styku. To je podle mého názoru jediná cesta, kdy se Kubánci i my můžeme dočkat změny, která přivede na ostrov svobody demokracii. Protože jinak vyhrají ti, co budou víc křičet a víc strašit. Je třeba hledat a podporovat ty, kteří uklidní ostatní a přesvědčí je, že existuje mnohem slibnější a růžovější budoucnost než je stávající život pod taktovkou bratrů či jejich věrných nohsledů. Jestli se to podaří? První zkouškou bude smrt jednoho z bratrů nebo dokonce odchod obou v krátkém období..
