Jednotlivec versus stádo aneb kdo s koho v Poslanecké sněmovně

Zodpovědnost. To je přesně to, co většina našich zvolených zástupců v Poslanecké sněmovně postrádá. Dost možná, že už ani nevědí, že něco takového existuje. K životu, zvláště pak k tomu politickému, to nepotřebují. Většina z nich si spíše myslí, že je to nežádoucí jev, přítěž, která by je mohla vrátit mezi obyčejné lidi.

www.animalwebguide.com

Zvykli si na to, že je tu STRANA a ta přece vyřeší všechno za ně. Rozhoduje, nařizuje, v těch lepších případech DOPORUČUJE. Je to pohodlné, nenutí to myslet, stačí jen poslušně zvedat ruku, jednou pro, podruhé proti, občas se zdržet nebo odejít. Pokud tento rituál dodrží, má dotyčný/á „politik/politička“ takříkajíc vystaráno. Vlastní odpovědnost versus kolektivní neodpovědnost.

Hlasování o vojenských misích znovu dokázalo, jak velký problém to je. Neschopnost rozhodovat se svobodně, v souladu s poslaneckým slibem „podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“. Čl. 26 Ústavy jasně říká, že „poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy.“ Jak jinak si máme vysvětlit, že poslanci do televizních kamer říkají voličům, že by pro mise sice hlasovali, ale protože strana přijala jiné stanovisko, má na věc opačný názor, tak hlasují proti. Kam se najednou vytratilo jejich nejlepší vědomí a svědomí?

Problém není v tom něco odmítnout, na to má každý právo. Říci ne, není zločin, pokud hlasuji podle svého nejlepšího uvážení a pokud jsem připraven nést za své rozhodnutí veškerou zodpovědnost, osobní odpovědnost. Demokracie – to je přece i možnost rozhodnout pro nebo proti, ale především rozhodnou se sám za sebe, se všemi důsledky, které takové rozhodnutí bude mít. To je demokracie.

Řada našich politiků však tento základní princip demokracie nepochopila a ani se o to příliš nesnaží. Hlasování o misích toho bylo jasným důkazem. Rozhoduje strana, stranické grémium, možná jeden nebo několik málo vyvolených ve stranickém vedení. Ti pak určí jak hlasovat, kdy a pro co zvednout ruku. To je princip stáda. Ti, kteří ho přijmou a podřídí se, zůstanou v "politice". Ten, kdo se nepodřídí a zachová si svůj názor, v lepším případě příště nedostane místo na kandidátce, v horším mu hrozí rovnou vyhazov ze strany…

Neveselé, leč pravdivé. A změna v nedohlednu. Dokud bude partajní politika založená na politikaření a členové se budou muset v rámci svého mandátu zavazovat stranám za podporu, situace se nezmění. Pro změnu by totiž měli současní i budoucí adepti na jakýkoli politický post ctít nezávislost a zodpovědnost, dvě klíčové vlastnosti pro to stát se dobrým politikem…

K tématu i další článek Více funkcí, jeden plat.