Od parlamentních voleb již uplynul nějaký čas. Na jedné straně víme poměrně jistě, co od vlády v nejbližší době čekat – škrty. Na stranu druhou zatím moc nevíme, co vláda chystá v dlouhodobém horizontu.
Jedním z témat, o kterém vláda mlčí a kde budou dopady škrtů obrovské, je venkov a regionální rozvoj. V rozpočtu budou chybět peníze na rozvoj venkova, podporu smysluplných projektů, ale i na základní občanskou vybavenost – od dopravní obslužnosti, školství až po sociální služby.
Dá se říci, že po odchodu lidovců nemá venkov v dolní komoře zastoupení. Lidovcům lze vyčítat mnohé, o svědomí těch převtělených ani nemluvě, ale v parlamentu byl alespoň někdo, kdo se snažil venkovu naslouchat a občas nám všem připomněl, že právě venkov je oním nositelem tradic, přirozeným správcem rázu krajiny a jejím hospodářem a ochráncem.
Ten, kdo vnímá potřeby venkova, vnímá vlastně potřeby nás všech. Půda, tradice, krajinný ráz, to je to, co dělá naši vlast vlastí, národ národem. Vylidní-li se nám venkov, zpřetrhají se vazby mezi lidmi, vazba na půdu, o rodném kraji, tradicích a vlastenectví ani nemluvě.
Vypadá to, že jsou otevřeny brány dalšímu betonování půdy, mýcení lesů, zaplevelování stavbami na zelených loukách, znečišťování vod. Otevírají se dveře pro další necitlivé, krátkodobě výhodné drancování venkova a krajiny. Tedy toho, co na něm ještě zbylo a co bychom měli spíše uchránit pro další generace.
Pseudopodnikatelé všeho druhu argumentující dotacemi a číselnými grafy zbohatnou, společnost zchudne. Co chybí je cit pro venkov a jeho obyvatele a zdravý selský rozum.Venkov musí být zastoupen někým, kdo si toto uvědomuje a je ochoten a hlavně schopen za jeho potřeby a rozvoj bojovat.
Zmizí-li totiž venkov, co zůstane? Co nastoupí?
