Sexování na veřejných místech. Díl první: Autobus

Jednou takhle dopoledne za mnou přiletěla kamarádka Ania z Polska. Je jí devatenáct a je o sedmnáct let mladší. To neříkám proto, že bych se chlubil, ale proto že ve svých letech už bych mohl mít rozum. 

Nastoupili jsme do autobusu, Ania si sedla na sedadlo vedle mě a pružně přeze mě přehodila svůj mrštný zadeček, následovaný objemnou kabelkou pošitou kulatými zrcátky. Dále obsahovala: Devět žvýkaček značky Orbit. Jeden mobilní telefon růžové barvy. Pouzdro na dioptrie a dva prezervativy (co kdyby jeden prasknul) Zbývající místo okupují laky na nehty, barvy na vlasy (pro jistotu dvě rozdílné barvy) a rozměrný župan. Prý ho bude nosit doma. Mnohokrát jsem jí vysvětloval, že budeme spát nazí na pláži, ale buď zrovna myslela na něco jiného, nebo tomu nechtěla uvěřit. 

Sedí vedle mě a autobus nastartuje. Sedíme vzadu a motor řádně vibruje v tvrdých plastových sedačkách. Cítí to taky?  Říkám si. Její bělostná ručka se najednou vymrští a chytne mou ruku, načež si jí položí na koleno. Cítí je. Začínám cítit, že tuhnu. Autobus je poloprázdný, ale z mého úhlu pohledu je poloplný. Srdce mi buší v ohryzku až mám strach, že to Ania ucítí svým jazykem, kterým právě začala prozkoumávat mou ústní dutinu. Rychle se rozhlédnu okolo sebe. Na pravé straně od nás ob dvě sedačky, sedí zavalitější vousatý čtyřicátník v zelené bundě. Před námi u okénka ob tři řady, mladý snědý kluk. (do obličeje mu nevidím, tak nedokážu říct)

Sklouzávám dolů na lehce špinavou podlahu. V duchu se chválím jak sem byl dnes prozíravý a nevzal si bílé kalhoty. Bílá. Bílé byly její krajkováné kalhotky. Hleděl jsem na ně jako na ikonu a do nosu mě zlehka klepnul ten fantastický ženský odér smíchaný s květinovou vůní sprchového gelu. Vůně těch dvou květinek mě začínala unášet. Ukazováčkem jsem zlehka odhrnul jejich lem, aby na mě vykouklo to poupátko jehož obrys jsem si tak zamiloval. Dokonalá geometrie. 

Tentokrát to bylo podruhé. Ale poprvé takhke veřejně. 

Venku byla noc a cesta vedla po neosvětlené dálnici. Do příští zastávky zbývalo 30 minut. 

Lehkým pohybem jazyka, jsem jí oblízl spodní ret. Škubla sebou jako by si sedla na špendlík. Musím být jemnější, říkám si a pustil se do díla. Po deseti minutách zatínání snad všech svalů na svém těle a pár kapkách potu z oroseného čela, Ania vydala slabý zvuk. A potom další a další. Nemohl jsem rozeznat jeho intenzitu, protože už nějakou dobu drží mou hlavu mezi stehny, takže vše okolo slyším tak nějak tlumeně. 

Když konečně sevření trochu povolí zjišťuji, že zvuky které vydávala nejsou zas až tak tiché, ale jejich nepravidelnost mě uklidňuje. Pokud to přeci jen někdo uslyší, může si říct, že autobusu skřípe v motoru. Třeba se neslyší, napadne mě. Trochu nadzvednu hlavu a dvakrát jí palcem šťouchnu do břicha. Podívá se na mě dolů a svým pohledem jako by říkala: "Co mě otravuješ při mém potěšení?" Tichým hlasem řeknu: "Víš o tom, že jsi docela hlasitá, že tě možná všichni uslyší?" V ten moment zaklonila hlavu a vydala tak sténavý zvuk, že to muselo být snad slyšet i ven. 

Byl jsem asi stejně v šoku jako zbytek pasažérů. A co teď? Napadá mě, ale pro jistotu lížu dál a beru si čas na rozmyšlenou. Bum. Další zavytí. Začínám panikařit. Je už jen takový kousek od orgasmu, takže když teď přestanu, tak to celé přeruším. Nebudu se stydět za pohledy lidí, až budeme vystupovat? Čert vem lidi! Lížu dál. Stejně už musí být celému autobusu jasný, co se děje. A všechny věci by se měli dotáhnout do konce. Tak to alespoň říkají. Výlety do ciziny jsou na tohle fantastický. Když vám něco říkají, prostě se tváříte, že ničemu nerozumíte. Předem ovšem doporučuji prostudovat zákony dané země. Především ty náboženské. 

Nevím kdo se cítí trapněji, jestli jsem to já mezi jejími stehny a nebo cestující na svých tvrdých sedačkách. 

Přicházelo další a další sténání... ohlušující.. ohromné....  Ania se ............. .

Co vám budu povídat. Jako nejslabší článek našeho sladkého spiknutí se ukázal být řidič. Jak mohl někdo takovému nervákovy dát řidičák a zodpovědnost za životy pasažérů? 

Civím na něj a čichám si k prstům jejichž nezaměnitelná vůně mě ujišťuje, že se to opravdu stalo. 

Na další zastávce jsme byli nuceni vystoupit za zuřivé gestikulace té autobusácké hroudy. 

Při odchodu z busu jsem ještě koutkem oka zahlédl toho vousatého hipstera. 

Vsadil bych na to dvacku, že na mě s úsměvem mrknul. 

No však jsme jenom lidi. 

(Napsáno za pomoci andělů a mé chlípnosti)