Narodil jsem se pozdě na to, abych mohl vychutnávat svobodomyslný život květinových dětí a trochu předčasně na rovné postavení žen a homosexuálních párů v naší společnosti .
Před několika lety jsem strávil dva měsíce v Maroku. Maroko je zemí mnoha kontrastů. Zatímco ženy jsou v tamní muslimské společnosti ceněny, mladí chlapci často končí na ulici. Město Agadir je plné takových dětí. Přes den žebrají na semaforech a večer je špinavé s tváří od bláta potkáte na plážové promenádě. V ruce igelitový sáček, kteří si čas od času přiloží k ústům a nadechnou se. Vnitřek sáčku ukrývá kus látky napuštěné lepidlem.
Tak to jde den za dnem a noc za nocí. Baví se tím, že obtěžují turisty, občas rozbíjí skleněnou láhev a sahají na pozadí procházejícím evropským turistkám. (Cestoval jsem s expritelkyni tak o tom něco vím)
V Maroku se přátelé (muži) vodí za ruce. Jít ruku v ruce je symbolem přátelské náklonnosti a nikdo si z toho nedělá hlavu. Islám obecně není homosexualitě nakloněn, kdo ale rozliší, zda ti co se vedou za ruce jsou přátelé či milenci? Na čele to napsané nemají a Maroko je velká země. Velká na všechno.
Během procházek jsem svou ex zdržel, místo za ruku, za zápěstí. Měla to tak ráda a časem se mi svěřila, že maročtí muži uznale pokyvují hlavou, když nás vidí jít okolo. Hra na dominanci má svého vítěze .
Z čeho mají strach ti kteří se brání změnám? Lidé lpící na tradicích a mrtvých náboženstvích brzdí dynamický rozvoj společnosti.
Mocná lobby zpátečnického heterosexuálniho muže, který nevystrčil noc ze svého města, diktuje standarty ve kterých dnes žijeme. Myslí si snad, že je homosexualita nakažlivá?
Má strach, že mu bude šéfovat žena?
Ta žena která by se neměla (dle jeho názoru) hnout od plotny a starat se vzorně o potomky. 24/7
Lidé jsou si rovní, ale někteří jsou si rovnější.
Potřebujeme nového Martina Luthera Kinga. Reformátora který se nebojí postavit tlaku tradičního ustrašeného muže.
Pokud bude v sukni - ještě lépe. Zabijeme tím dvě mouchy jednou ranou. Smrt mouchy bude v tomto případě přínosnou transformací a vysvobozením společnosti, která bude složena ze spokojených jedinců, kteří budou mít stejná práva a úměrně s nimi i stejné výsady. Společnosti, kde nebude nikdo trpět protože je jiný. Společnosti, která bude pyšná na své odlišnosti.
Společnost ve které si budete moci svých spoluobčanů opravdu vážit. Ne za to jakého politika volí, ale za způsob tolerance k minoritám, která v současnosti době tak žalostně chybí.
Věřím, že Česká republika a s ní i celý svět najdou svou šťastnou hvězdu tolerance a pochopení.
Budeme ji hledat spolu?
..
