Jednoduchým krokem zredukujeme počet vězňů.

České vězeňství se zlepšovat nebude. Schází ochota i chuť. Řešení je přitom tak jednoduché..........

Někteří z nás se rádi díváme na věci s pozitivním nadhledem. Dokážete najít něco pozitivního na české vězeňství? Záludná otázka, že? No nebudu vás trápit. Nebude toho moc. Věznice přeplné delikventy. Lidé získávající status speciálních recidivistů plní svými činy ranní svodky kriminální policie.

Tak to jde den za dnem. Rok za rokem. A zdánlivě se nic nemění. Někteří z nás hledíme s obdivem a s nadějí na severské vězeňské systémy. Nízká recidivita lidské podmínky, odsouzený je brán jako partner a je mu poskytnuta veškerá možná pomoc, aby se po přešlapu dokázal vrátit zpět do společnosti a zapojil se jako její plnohodnotný člen. Česká realita je rozdílná. Smutnější a bez naděje. V mnoha případech propuštění nemají zázemí. Bývají odmítnuti rodinou, nemají žádné přátele a co víc, přicházejí na řadu drogy. (Tím myslím i pivo. (Jo a vím že jsem právě ztratil karmu . =) )

V momentu kdy má člověk zabrat, potřebuje disciplínu a klid mysli na to, aby se "srovnal", nastupuje exekutor, drogami zkažení přátele a malá almužna (1 . 000 Kč) Jejíž výše(?) zůstává stejná snad už od dob Marie Terezie. Zkuste si představit, že nikoho nemáte. Žádný domov ani místo kam byste se mohli vrátit. Na úřadě dostanete od úředníka "litr" a nazdar bazar. Vymalováno.

. 

Jak dlouho dokážete vyžít s tisícovkou ve městě jako je Praha nebo Brno?

Kam zamíří vaše kroky jako první? Přemýšlejte. Stále pevněji jsem přesvědčen, že současná tristní situace českého vězeňství mnoha lidem vyhovuje. Vysoká recidiva zaměstnává policisty, soudy, státní zástupce, dozorce. Celý ten byrokratický aparát je závislý na lidech jako Franta Vomáčka. Mnohokrát trestaných a stále se vracejících. Navzájem na sobě parazitují. 

Bývají souzeni, přepravování, syceni, šacení na straně jedné..

Píšou odvolání, dovolání, všemožné žádosti a stížnosti (mnohdy oprávněné) na straně druhé. A tak to jde rok za rokem.

Celý ten kolos složený z psychologů, speciálních pedagogů, vychovatelů a nevím kým ještě, funguje jako dobře promazaný stroj, který na konci měsíce nasype dukáty do klína všech zainteresovaných. Dukáty které dáváte i z vašich kapes. 

Bez něj by byli bez práce. Přišli by o svou pohodlnou židli ve vyhřáté kanceláři. Ač jsem o ní nikdy neslyšel věřím, že existuje silná vězeňská lobby, která se zuby nehty brání kreativním změnám které se do systému snaží vnést ti pozitivní z nás. Jak bláhové, že? Jak jinak si mám vysvětlit situaci ve které české vězeňství uvízlo na mrtvém bodu? Jak jinak si vysvětlit pasivitu vedoucích pracovníků v otázce změn, někdy tak jednoduchých jako je například prodloužení návštěvních hodin pro odsouzené. Bylo prokázáno, že častý kontakt s rodinnými příslušníky snižuje riziko odcizení. Rodina je významným podpůrným prvkem nápravy odsouzeného. V severských zemích to chápou a též to i praktikuji. Česká realita?

Návštěva jednou za měsíc v trvání jedné hodiny. Nic víc, nic min. Člověk tak pomalu ztrácí vazby s domovem. Dříve blízcí lidé se pomalu odcizují, a člověk = tvor sociální, začne hledat vazby nové. V prostředím ve kterém žije .

Otázka vězeňství by měla být prioritou číslo 1. Jenže, přeje si opravdu někdo změnu? Dokázal by některý z členů tohoto stroje riskovat  své teplé místečko, výměnou za nižší kriminalitu a snížení přeplněnosti věznic? Těžko.

Policisté, státní zast., soudci a další, platí své hypotéky, mají děti a jsou na své práci závislí. Nepotřebují  žádné změny.

Stejně jako je nepotřebuje Franta Vomáčka, který si na svou novou basmanskou rodinu už celkem zvykl. Zdánlivě vše funguje tak jak má. Všichni spokojeni a systém si dál klidně cvaká. 

Na závěr něco konstruktivního. Vím, že není zájem na změně a celé je to o kusu žvance, ale stejně to zkusím. Nic tím neztratím a můj návrh zůstane přinejmenším navždy otisknut v hlubinách internetu.

K věci

Pojďme zavést povinnou četbu pro odsouzené kteří žádají o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Sestavme seznam například sedmi knih z kterých si odsouzení budou moci vybrat řekněme čtyři. A potom až si je přečtou, budou mít za úkol vypracovat referát ve kterém svými slovy popíšou o čem kniha byla .

Pojďme pracovat s knihami osobního rozvoje. Vybrat to nejlepší na trhu.  Knihami které v sobě skrývají poselství. Které z nich? Třeba tyto: Tulák po hvězdách, Cesta pokojného bojovníka, Jonathan Livingston Racek, Muž; který sázel stromy, Mnich,který prodal své fereari, Alchymista,....

Nechme myšlenky v knize obsažené pracovat v podvědomí odsouzeného a jednoho dne se třeba něco změní. A třeba ne. Pokud to ale nezkusíme, budeme dát krmit tu hydru která drží v jedné ruce váhy a v druhé meč.

Opravdu máme co ztratit?

..