Jak jsem se nestal cukrářem

Ještě donedávna jsem věděl, že mé dětství bylo normální. Jeden z posledních rozhovorů s maminkou mě vyvedl z omylu.

Skoro ob den jsem se prý vracel domů smutný. Ostatní děti se mi smějí.

Zajímavé je, že si nic z toho nepamatuji. Ani příhodu. Nic. Zde asi funguje ono známé vytěsňování. Zablokuji vzpomínku a zapomenu na to. Z traumatických momentů si vzpomínám pouze na tři: 

• Spolužák na záchodě říká, ať zavřu oči a rozkročím nohy. V dobré víře jsem to udělal a za 2 vteřiny jsem ležel na na zemi s ukrutnou bolestí varlat do kterých mě onen spolužák kopnul. Byl jsem rád, že jsem nevyzvracel střeva. Mohlo mi být tak deset.

• Zadní schodiště základní školy. Někdy v šesté třídě se osmáci bavili tak, že mě jeden z nich kopnul nohou do břicha, "hodil jsem záda" a zastavil se až dole pod schody.

• Stojíme nastoupení v ředitelně (nevím už za co, ale byla to nějaká banalita). Ředitel před námi rozčileně chodí, vrhá po nás smrtící pohledy a stále cosi hovoří. Podívám se na ostatní v řadě a přijde mi hrozně absurdní vidět je všechny v pozici se sklopeným zrakem a s hlavou dole. Nešlo to vydržet a vyprskl jsem smíchy. Ředitel se okamžitě soustředil na mě, se slovy: Je tady něco k smíchu, mladej?" Říkám si: No to sakra je! A sám jsem se té myšlence nahlas zasmál. Hlava mi říkala: ,,Co děláš blázne? Přestaň!"

Ještě donedávna jsem věděl, že mé dětství bylo normální. Dospívání bylo (žádné překvapení) trochu komplikovanější. Na základní škole jsem seděl v předposlední lavici. Nevýhoda té pozice byla, že jsem věnoval více pozornosti tomu co se dělo za oknem, než tomu co říkal vyučující. No a známky tomu pochopitelně odpovídaly. 

Na učňáku jsem na to šel od lesa. Věděl jsem, že si před zahajovací hodinou budeme moci vybrat místo k sezení a tak jsem přišel o trochu dříve, abych měl větší výběr. Do první lavice se mi nechtělo (Učitel je často přehlíží a tak to můžou flákat). Vybral jsem druhou. 

Stojím v uličce v druhé řadě. Nalevo ode mne dredař. Propíchnutý nos i uši. Napravo ode mne týpek s hustými černými vlasy a brýlemi. Počítačový expert! Volba byla jasná. ,,Neděláš do počítačů?" ptám se ho. ,,Do počítačů vůbec (FAIL!), ale co mě zajímá, je TOHLE!" a na lavici položí časopis s obrázky barevných grafity na vagónech vlaku. ,,Proc to dělají?" ptám se ho. On začne vysvětlovat a už jsem v tom!

Ráno odcházím do školy, beru si peníze na svačinu a na jízdenky a odpoledne se vracím domů. Zdánlivě vše v pořádku až do doby, než někdo z vedení školy zavolal domů s dotazem, zda jsem v pořádku protože jsem se tam už dva týdny neukázal. 

Co jsem dělal s penězi? Kupoval si černou barvu do fixy. Celé dny jsem trávil v prostorách metra a podepisoval se na vše co jsem okolo sebe viděl. Následkem toho jsem přestoupil (kulantní manévr jak se vyhnout vyhazovu) na další školu, ale situace se opakovala. Nakonec jsem tedy dosáhl toho, že jsem se stal jedním z nejznámějších subway bomberů v Praze, ale také toho, že jsem nedodělal školu. Mojí specialitou byly tagy "pozadu". Výhoda tohoto stylu spočívala v tom, že pohyb ruky s fixou je veden za vašimi zády. Nevýhoda je, že na to při psaní nevidíte, je třeba dělat dlouhé mezery mezi písmeny a postupovat pomalu, aby si pohybu ramene v soupravě přeplněné lidmi nikdo nevšiml.

Ještě donedávna jsem věděl, že mé dětství bylo normální. Má touha vystoupit z davu, být jedinečný, jít příkladem byla silnější než nějaké biflování suchých letopočtů. Kdo z vás si dnes pamatuje kdy byla bitva na Bílé hoře? Sníží vám kvůli tomu snad šéf plat? Neexistují důležitější témata školou opomíjená? Kde je finanční gramotnost? Napadá vás co užitečného by se děti měli učit? Komentáře jsou vaše!

Školství vědomě vyrábí potencionální dlužníky. Všichni jsme asi slyšeli o justiční mafii. Slyšeli jste ale někdy o mafii školské? Kde asi skončily všechny ty návrhy zlepšováků které desítky let leží v šuplících vedoucích školských pracovníků?

Proč to nikoho nezajímá? 

Proč? No protože je žádoucí vyrábět ovce života neznalé. Kusy které naletí vlkům, končící v dluhových pastích. Napadá mě spojení: Školství  - Klan Klausů - Kellner. Svatá trojice. Když politik dolejzá za dětmi. Politický dinosaurus Klaus navštívil prvňáčky. 

Teď už vím, že mé dětství normální nebylo. 

Podvědomá touha ukojit školou pošlapané ego stojí za tím, kde jsem teď. Vyměnil bych naprostou životní svobodu kterou mám za život v továrně na dorty?

Co když se život dortem stane?

Povolání cukráře pak ztrácí svůj smysl.

..