Zvyk Vánoc na míru

Dnešní nedělní glosu vám přináším netradičně brzy. Večer totiž všechno utichne a my si budeme užívat  těch nejkrásnějších svátků v roce. Pojďme se ale ještě před tím vším na chvíli zamyslet, co tento čas pro nás doopravdy znamená.

Když jsem včera večer stála ve frontě davového šílenství v jednom obchodním řetězci, hlavou mi začala proudit nenápadná myšlenka. Proč tady vlastně s tím přeplněným košíkem stojím? Dělám to jenom proto, protože se to tak na Vánoce přece dělá? Pomalu jsem si začala uvědomovat, že jsme se stali opravdovými konzumenty doby. Nedokážeme si představit Vánoce smyslem, ale materialistickými symboly, které k nim patří. Chci tím poukázat na to, že lidé jsou možná faktickou loutkou, se kterou si svět a jeho současnost hraje. Děláme to, co ostatní, protože taková je doba. 

Vybavila jsem si tradiční Vánoce našich babiček a dědečků, zasněžené chaloupky a vůni perníků. Měli toho málo, ale byli možná šťastnější než mi zavaleni alejí nákupních center. Jenže proč se bez takových vymožeností a serepetiček nedokážeme oprostit? Proč musíme mít narvanou ledničku jídlem a všechno mít téměř dokonale načančané? Protože máme neomezené možnosti výběru a je prostě normální, že se lidé před Štědrým dnem bijí u vyprodaného pultu s majolkou. Jen pořád nedokážu pochopit, jak bez toho všeho nemůžeme být. Jak nám něco takového přijde normální, jen protože to dělají všichni. A my dokážeme jen nechápavě kývat hlavou, ale druhý den zjistíme, že nám chybí ještě vinná klobása a nutně ji ještě potřebujeme.

Všude pak hlásáme, že pravý smysl Vánoc je se zastavit, potkat vzdálené přátele a užívat si u stromečku s těmi nejbližšími. Dárky nejsou to jediné, jde hlavně o tu atmosféru. Jenže na sociálních sítích nikdo nesdílí to, že na Boží hod jel za prababičkou, ale hned po rozdání dárků si fotí, kolik těch balíků mají. A to většinou ještě na půjčku. Celý rok nikdo na dobročinné účely nepřispívá, ale jak se strhne vánoční lavina charit, všichni jsou hned jako milius. Dávají, protože na Vánoce má přece být každý k druhému hodný. Pošle se déemeska a je mi vlastně jedno, pro koho to je a jaký to má účel, hlavně že jsem přispěl, když jsou přece ty Vánoce. Pak celý rok můžu na všechny neziskové organizace nadávat, že to jsou vyžírkové, ale na Vánoce – to je jiná. A stejné je to i s tou přetvářkou, že všechno je dokonalé jako z amerických vánočních filmů. Ale těm všem vyumělkovaným fotkám s honosnými dárky předchází rodinné války, okřikování neukázněných dětí, které se už nemůžou dočkat a také věčné pošťuchování a smiřování s nervozním manželem, který neumí na stromek dát ani svíčky.

A potom dlouhém maratonu příprav, pečení cukroví měsíc dopředu, i když se po něm zapráší během několika dnů a nikdo to pořádně ani neocení, po tom umývání oken v mrazu, ne tak úplně profesionálním vykostěním kapra a rozčilování, že mi nestačí balicí papír, najednou všechno utichne a my snad uvěříme, že to všechno bylo úplně zbytečné a jde nám jen o to jedno. Aby byli všichni v rodině šťastní, k tomu nevede dokonalá tabule a stejně barevná stuha na všech balíčkách. Ale pouze to, že s vašimi blízkými jste, že jste na ně při tom všem shonu nezapomněli a strávíte s nimi malou-velkou chvilku. To, že k někomu patříte, to je ten největší dar Vánoc. Tak hezký týden, hezké svátky a aspoň v tento čas nemyslete na (politické) šarvátky.